Pozvánka: Tři roky s kutnohorským lékařem v Africe | Kutnohorské listy

Pozvánka: Tři roky s kutnohorským lékařem v Africe

Že už jste v Tunisku byli s cestovní kanceláří? Že už Vám o té zemi vyprávěli známí, kteří tam byli na dovolené?  Možná se mýlím, ale domnívám se, že ačkoliv to mohla být dovolená báječná, ke skutečnému poznání země nestačila. Vždyť sterilní prostředí hotelového komplexu, nebo jeho nejbližší okolí, vypovídají o realitě velmi omezeně. …………………………………………………

Kutnohorský lékař MUDr. Jaromír Skopalík strávil na severu Afriky tři roky. Jako chirurg působil na počátku 90. let minulého století v Tunisku v rámci mezinárodní pomoci. Jeho pracovištěm byla nemocnice v šedesátitisícovém městě Le Kef, které leží nedaleko alžírských hranic. A díky této delší době a díky práci lékaře poznal tuto zemi „až na kost“ – myšleno obrazně i doslova. A svoje zážitky, poznatky, dojmy i zkušenosti si naštěstí nenechal pro sebe, ale podělil se o ně s námi ostatními prostřednictvím vzpomínkové knihy „Chirurgovy africké memoáry“.  Vyšla, také díky podpoře rodiny, v letošním roce 2013 v nakladatelství Dar Ibn Rushd, s.r.o. v Brandýse nad Labem. Bylo by nanejvýš dobré, kdyby kutnohorská kulturní veřejnost nenechala tuto knížku bez povšimnutí.

Cyklus Podvečery s regionální literaturou navazuje na rozhovor, který s panem dr. Skopalíkem uskutečnily Obzory Kutnohorska, a této knize věnuje svůj další díl. Uskuteční se v úterý 24. září 2013 od 18 hodin opět v kongresovém sále hotelu U Kata. Pořadatelé se budou snažit, aby se diváci nejen něco nového dověděli, ale aby se také nenudili. Čili měl by to být pořad poučný i zábavný. Koneckonců i kniha tyto parametry splňuje.

Rozhovor s panem dr. Skopalíkem v Obzorech poskytl pohled autora. Já se pokusím přidat dojmy čtenářské. V té souvislosti se přiznám, že jsem ke knize přistupoval, jak už to u mne bývá, trochu skepticky. Jednak už není Tunisko tak vzdálené, ba nedostupné jako před rokem 1989 či brzy po něm, a tak pro nás poněkud ztratilo na svojí exotičnosti. A také jsem se bál, že budu těžko vstřebávat líčení chirurgovy práce – pro nával odborných informací a také z přirozené choulostivosti. Ale pak jsem četl a četl, četl s radostí a chutí, ano, kochal jsem se. Důvody?
Kniha totiž obdarovává čtenáře mnohým. Je zasvěceným, byť ne celistvým  turistickým průvodcem po Tunisku  – velmi přístupnou formou nás seznamuje s historickými, uměleckými  i přírodními krásami či zajímavostmi. Současně dává laikovi výbornou možnost nahlédnout do každodenní práce chirurga, aniž by jej zahltila nesrozumitelnými termíny nebo jej šokovala naturalistickými detaily.  „Memoáry“ jsou také dnes již historickým svědectvím  doby, neboť do tehdejšího života autora v Le Kefu pronikaly i vzdálené události „velkých dějin“, především „dětské nemoci“ naší nové demokracie či válka v Perském zálivu. Knihu lze přijmout i jako publicistiku: jako cestopisnou reportáž z běžného života jedné nemocnice, jednoho města, jedné země. A ve vyprávění také občas, krátce a výstižně, zazní filozofický tón – je to sympatické zamyšlení nad životem, rozdílností našich kultur, nad globálními problémy…

Chirurgovy africké memoáry jsou však především poutavě napsaným příběhem člověka – odborníka, který se, trochu podoben Robinsonovi, ocitl v cizím prostředí, musel řešit nejen problémy vysoce odborné, ale i maličkosti všedního života. A přes různá úskalí si musel uchovat vnitřní sílu, rozhodnost, ale také optimismus a empatii pro okolí, především pro své pacienty.

Když jsem četl knížku pana doktora Skopalíka, často mne napadala klíčová slova „uměřenost, vyváženost“. Autor opravdu dokázal směrem ke čtenáři správně dávkovat všechny složky vyprávění ve velmi přijatelné míře. Vše má „vybalancované“ tak, že nic nepřijde zkrátka. Když se mu například zdá, že by popis lékařského zákroku v jím milované chirurgii mohl už nudit, plynule přejde k jinému tématu, třeba pozve čtenáře na procházku do krásné krajiny, kterou poznal už dříve na jedné z pravidelných cest do okolí. A přitom dokáže projevit obdivuhodný cit pro barvy, vůně, tóny… A především dokáže najít ta správná slova, aby své dojmy i zážitky vyjádřil. A ještě jedna důležitá věc: autorovi se podařilo zvolit optimální osobní polohu vyprávění, a tak dokáže získat čtenáře na svou stranu a vyvolat v něm velmi autentický pocit. Ke svému čtenáři přistupuje jako ke zcela rovnocennému partnerovi: nepoučuje, dokáže vytvořit atmosféru plnou důvěry. Toho dociluje tím, že se svěřuje nejen se svými radostmi a malými či většími úspěchy, ale také se svými strastmi, obavami, pochybnostmi. Ačkoliv knížkou prostupuje i přiměřená dávka hrdosti nad tím, že člověk v téhle zkoušce obstál, nevytváří tato hrdost nějaký předěl mezi autorem a čtenářem, ale umožňuje čtenáři i tento důležitý pocit spoluprožít.

A tak čtenář se zájmem „asistuje“ u mnoha operací, při nichž nechybějí ani chvíle velmi dramatické. Jindy „pomáhá“ při zařizování autorova dočasného domova, zažívá  anabáze s arabskými úředníky, zvyká si na lenost některých místních lidí a je naopak potěšen ze setkání s lidmi šikovnými a sympatickými.  Prochází se krásnou přírodou či podniká výlety do míst vzdálených. A také sdílí starost o vzdálenou rodinu a uvědomuje si, jak jsou kvalitní rodinné vztahy pro člověka v této odloučené situaci důležité.

Kniha je často kompozičně vystavěna na kontrastech: např. mezi naší a arabskou kulturou, náročnou a odpovědnou prací chirurga a „lehkostí“ drobných radostí – třeba při pohledu na zajímavou květinu, na kontrastu mezi globálními problémy a obyčejnými starostmi všedního dne. Tomu odpovídá i jazyková flexibilita: při popisu lékařských zákroků je autor věcný, neuchyluje se k laciné sentimentalitě. Ostatně, tak to v lékařské praxi má být. Na druhou stranu se nebrání citům, když líčí krásy krajiny. Tyto pasáže připomínají až impresionistické či romantické obrazy (návštěva oázy, zachycení proměn počasí atd.).

Je obdivuhodné, že doktor Skopalík dokázal toto vše absolvovat ve věku, kdy mnozí jiní už spíš vyhlížejí zasloužený odpočinek. A co víc, on si dokázal „naordinovat“ dychtivost mladíka, který má oči i srdce otevřené. To však nepopírá zřetelné životní i profesní zkušenosti, díky nimž dokáže přesně analyzovat okolní svět a také se odpovědně rozhodnout. Dokáže ocenit krásy Tuniska, ale nevyhýbá se ani pohledu kritickému, při jehož formulování se nenutí do falešné „korektnosti“. Tak jako dokáže najít přesná slova pro věci pozitivní, tak je i přímočarý v pojmenování negativ. A tak nazývá zloděje zlodějem, nepořádek nepořádkem, lenost  leností. Nezatajuje rozčílení nad neschopností místního zdravotnického personálu, jestliže je ohroženo zdraví či životy jeho pacientů. Kniha však především přináší neokázalé humanistické poselství o smyslu lékařské práce kdekoliv a kdykoliv. A také poselství o potřebě vzájemného lidského porozumění a pomoci.

Podvečer 24. září od 18 hodin U Kata by měl být opět zajímavý. Na programu je beseda s dr. Skopalíkem i tradiční filmový dokument. Atmosféru knihy dokreslí vystoupení arabského hudebníka, ukázka břišního tance v podání Lucie Zhory a také malá ukázka arabské kuchyně. Jste srdečně zváni!

 Vladimír Císař

.