„Se stříbrem je to v Kutné Hoře dneska všelijaké, porozhlédnu se tedy jinde,“ řekl si nejspíš jeden český sportovec a vyrazil za kanál La Manche. Nápad to byl dobrý, cesta ke stříbrné paralympijské medaili však zase tak jednoduchá nebyla. O finále, změnách které přináší život po těžkém úrazu a plánech do budoucna jsem si povídal s reprezentantem ČR v boccie a stříbrným medailistou z letošní paralympiády, Kutnohorákem Leošem Lacinou.
Po letošním paralympijském finále jste se spoluhráčem Radkem Procházkou byli tak trochu zklamaní, že na vás zbylo nakonec „jen stříbro“, byť před soutěží byste ho brali nespíš všemi deseti. Jak na finále vzpomínáte nyní, s odstupem?
Nevím, jak Radek, ale já vzpomínám na toto finále už ne tak zklamaně, jako hned po odhození posledního míčku. Myslím si, že toho sportovního štěstí jsme si vybrali vrchovatě už v naší náročné skupině, odkud jsme se probojovali do semifinále. To už byl obrovský úspěch, i když jsme ve třetím zápase ve skupině zaváhali a s Brazilií prohráli 9:0. A potom, když jsme v semifinále s Kanadou za nepříznivého stavu před poslední směnou fantasticky srovnali a v rozhodující páté směně vyhráli a získali tak stříbrnou medaili, tak jsme si splnili vlastní sportovní sen. Je možné, že jsme si tím štěstí vybrali před rozhodujícím bojem o zlato, po kterém jsme samozřejmě, s jistotou stříbra, začali pošilhávat. Ale nebuďme neskromní. Původně jsme chtěli postoupit mezi čtyři nejlepší páry světa.
Který okamžik souboje s Brazilci byl zlomový, kdy jste si uvědomil, že už zápas nepůjde otočit?
Po dvou směnách finálového zápasu vedli Brazilci 5:0. Nám se pak sice podařilo umazat dva body z jejich náskoku, ale v poslední směně se nám už tak nedařilo, uhráli jsme jen jeden bod a z vítězství se radoval soupeř. Zlomová tedy byla poslední směna, i když již ve druhé jsme udělali chybu, kterou Brazilci potrestali a připsali si k jednomu bodu z první směny hned čtyři další. Třetí směnou jsme sice dotahovali, ale ve čtvrté směně jsme potřebovali tři body na srovnání. Bohužel jsme vyhráli poslední směnu s jedním bodem a tak finálový zápas skončil vítězstvím Brazilců 5:3. I když bylo blízko ke zlaté medaili, jsme ze zisku té stříbrné nadšení.
Vraťme se do třetice do postříbřeného Londýna. Přinesl Váš sportovní úspěch větší zájem sponzorů a s tím třeba i lepší možnosti pro přípravu?
Abych řekl pravdu, tak zatím moc ne. Možná se někdo objeví koncem tohoto roku. Velmi bych si to přál. Když jsem vybojoval s Radkem Procházkou pro Českou republiku, Kutnou Horu, pro českou bocciu a všechny co mě odporovali stříbrnou medaili, zažívám nebývalý zájem o mou osobu i o sport bocciu. Samozřejmě, že si toho velmi vážím. Postupně mi taky dochází, že jako člověk s hendikepem se nominovat a dostat na paralympiádu je opravdu obrovský úspěch a ještě k tomu uspět a vybojovat stříbro je splněný sen každého sportovce. Je to výsledek nejen můj, ale i mnoha milých a skvělých lidí, kteří za mnou stáli, kteří mi pomáhali a podporovali. Bez nich bych žádného úspěchu nedosáhl. Velký dík všem i ČPV, Spastiku Handicap, městu Kutná Hora a firmě DSV. Sport hendikepovaných reprezentantů se zatím neprofesionalizoval, i když se po profesionalizaci delší čas volá a také odměny za výkony zdaleka neodpovídají odměnám za tytéž výkony zdravých sportovců. Trochu jinak je tomu ve světě. Postupně zjišťujeme, že nelze pracovat a pak jít trénovat 2-3 hodiny denně a k tomu celé víkendy a pak reprezentovat. Můj hendikep mě hodně omezuje ve všem, co bych chtěl dělat, a tak musím poslouchat své tělo a kontrolovat případnou únavu. Vzhledem k tomu, že je pro mě nezbytná po většinu denního času asistence, náklady pro integraci do života a pro sport se tím zdvojují. I když mám důchod a příspěvek na péči III. stupně (pouze na péči), přesto jsem se sportem a mnoha činnostmi odkázán na pomoc dobrých lidí a sponzorů. Kromě toho se snažím pracovat. Protože se nedostávalo peněz na sportovní přípravu na LPH, tak od dubna 2012 pracuji v jedné firmě, kde se starám o počítače. Jinak provádím příležitostné práce jako OSVČ na počítači a od r. 2009 pomáhám organizovat Školu zdraví Eleny Tomiliny – www.skolazdravi.ic.cz. Škola zdraví je zároveň rekondicí pro moje tělo, protože se na pobytech v přírodě protáhnu, načerpám energií a odpočinu od počítačů. V dnešní době je to velmi složité a také velmi záleží na úspěšnosti sportovců. Přípravu na paralympiádu v tomto roce jsme kromě grantů a několika málo sponzorů i za podpory města Kutná Hora byli nuceni financovat i z vlastních úspor a půjček. Vzhledem k mému úspěchu na paralympiádě a pro další pokračování v tomto sportu, jsou nadále finanční prostředky sponzorů, dobrých lidí a podpory města nutností.
Trochu z jiného soudku, na vozík jste upoután sedmnáct let, jak taková zkušenost člověka změní? Pomáhá vám sport přenést se přes úskalí každodenního života?
Asi bych měl začít od začátku. Až do třiceti dvou let jsem žil život jako každý jiný. Od 6.8.1995 jsem se musel poprat s věcmi, které vyplývají z toho, že jsem na invalidním vozíku. Při skoku do vody se pode mnou utrhnul břeh a ve vteřině se mi dokonale změnil život. Utrpěl jsem úraz krční páteře C5 s následkem trvalého ochrnutí dolních i horních končetin. Žil jsem se svou ženou a malým synkem docela spokojeně, podnikal v počítačích, rekonstruoval rodinný domek. Společně jsme sportovali a cestovali a tak jsem se nemohl smířit s tím, co tvrdili doktoři, že už nikdy nebudu hýbat rukama ani nohama. Proto, když lékaři vyřkli „konečný“ verdikt, že budu do konce života ležák a že záleží na matce přírodě, tak jsem zoufale doufal, že se z toho špatného snu probudím. Vůbec jsem si nedovedl představit, že je možné takhle dál žít a o všechno muset požádat. Nemohl jsem se samostatně najíst a napít, ani ovládat notebook nebo číst knížky. O jiných potřebách ani nemluvě. Zoufale jsem chtěl být samostatný a nebýt přítěží. Nechtěl jsem se jen tak vzdát. S pomocí rodiny, kamarádů a kurzů alternativní medicíny Mistra Borise Tichanovského a Eleny Tomiliny jsem v sobě začal živit ohromnou sílu k novému životu a bojovat o svou další existenci. Mezitím co jsem se snažil pracovat na sobě, manželství nevydrželo. V součastné době mi pomáhá v mé životní situaci mamka a přítelkyně Daniela. Naučil jsem se svému tělu naslouchat, používat různá psychofyzická cvičení a důležitá je vůle a optimismus. Horní končetiny se mi podařilo rehabilitací částečně obnovit s tím, že jsem začal pracovat omezeně na počítači. Píšu malíkovou hranou, klouby, prstem – jak se dá. Mým snem je integrace do normálního života, proto jsem začal v rámci rehabilitace denně cvičit, jezdit na rekondiční pobyty a vzdělávat se na počítačových kurzech v Centru Paraple. A od cvičení byl krůček k návratu ke sportu, kterému jsem se aktivně věnoval před úrazem. Také mi profesor MUDr. Palička z osteo-poretické poradny v Hradci Králové vysvětlil jak je životně důležitý pohyb a sport pro kostru a orgány člověka na vozíku.
Co čeká stříbrného paralympionika a reprezentanta ČR v boccie v nejbližší době a jaké sportovní vrcholy přinese příští rok?
Včera jsem se vrátil z třetího kola 1. ligy národní soutěže českého poháru jednotlivců „OZP Cup“ , které se tentokráte uskutečnilo ve dnech 13.-14. října v Teplicích. V semifinále jsem vyhrál nad reprezentačním kolegou Radkem Procházkou 4:2 a ve finálovém zápase turnaje jsem vyhrál nad klubovým kolegou Janem Bajtkem 4:1 a po třech odehraných turnajích jsem se dostal na druhou průběžnou příčku za Radkem Procházkou. Ve dnech 26.10. až 28.10. se uskuteční ještě 4.kolo I.ligy národní soutěže českého poháru jednotlivců „OZP Cup“ v tělocvičně Campusu v Brně, kde budou známy dle počtu bodů za čtyři turnaje tři nejúspěšnější hráči celé národní soutěže. V prosinci mě čeká ještě Mikulašský turnaj v Litomyšli, který uzavírá bočistickou sezónu 2012.
V následujícím roce nás čeká mistrovství Evropy, což je v párech velmi důležitý turnaj započítávající se do nominační tabulky na paralympiádu v Riu 2016. Dále nás čekají taky důležitá a konfrontační přípravná utkání v zahraničí. Chtěli bychom na otevřené mistrovství Holandska párů – Riverland Cup a v červnu na otevřené mistrovství Anglie párů – Cheshire Cup konané ve Wiganu. Ty nám Federace neuhradí a vše se bude odvíjet od získaných finančních prostředků ke konci roku hlavně od sponzorů a dobrých lidí, protože granty nebudou v té době schváleny a některé turnaje se musí uhradit již koncem nebo začátkem následujícího roku. Od února se opět rozběhne domácí 1. liga národní soutěže českého poháru jednotlivců „OZP Cup“ v boccie, kterou pořádá Česká federace Spastic Handicap. Zúčastním se také Velikonočního turnaje párů v Litomyšli a MČR v boccie v Praze. Závěrem bych chtěl poděkovat mamince a mojí asistentce Daniele Pechové, která se mnou neúnavně chodila na tréninky a často si musela vybírat dovolené a velké volno, aby se mnou mohla jezdit po závodech. Bez asistentky bych žádného úspěchu nedosáhl. Také bych stříbrnou medaili rád věnoval tátovi, tam nahoru, kterému jsem už nemohl ukázat ani medaili z Belfastu, protože jsem přijel pozdě. On mě vozil na tréninky a ve sportu mi moc pomohl. Zvláštní poděkování mám pro tehdejšího ředitele Miroslava Roudného a pro ZŠ Jana Palacha, která mi umožnila trénink v tělocvičně, kde je nakreslený regulérní kurt se všemi správnými rozměry. Žáci nám udělali maskota ježka Štístka. Také moc děkuji TJ Košumberk – manažerce Martině Vránové a Jardovi Hantlovi. Kouči Marku Černému, Jirkovi Šimánkovi a Vláďovi Noskovi. Poděkování i paní Krulišové z Odboru školství Městského úřadu Kutná Hora. Také děkuji městu Kutná Hora za podporu a finanční pomoc na přípravu, a firmě DSV. Jim všem děkuji za splněný sen.
Leoš Lacina
• narozen: 31. 5. 1963, Praha
• bydliště: Kutná Hora – Šipší
• postižení: od roku 1995 následkem těžkého úrazu páteře odkázán na vozík s postižením všech 4 končetin (míšní leze C5 – quadruplegie)
• stav: od roku 1997 rozvedený
• vzdělání: Vysoká škola ekonomická v Praze, fakulta ASŘ v Ekonomice (dipl.ing. 1988)
• zaměstnání : bývalý soukromý podnikatel v oblasti výpočetní techniky a lektor práce na PC, nyní v inv. důchodu
• Bocciu hraje od roku 2002. Zprvu to bylo pouze pro zábavu a pro zdraví.
• Registrován za TJ Léčebna Košumberk v boccie
• člen užšího reprezentačního výběru ČR v boccie od roku 2008 (sportovní úprava petanque pro těžce postižené vozíčkáře) v kategorii BC4 (kvadruplegici s vysokou míšní lézí), pravidelná účast na prvoligových národních závodech v boccie (patří mezi 12 nejlepších boccistů ČR)
K jeho zálibám patří: alternativní medicína, Daoská Jóga, sport- boccia a plavání,vše okolo počítačů, práce s grafikou a designem, muzika a vše okolo – byl 12 let DJ, filmy – hlavně české staré, historie, cestování, knížky. Bocciu trénuje v průměru 6-8 hodin týdně, pochopitelně před závodem v republice a v zahraničí 2-3 hodiny a na soustředěních i 9 hodin denně. K jeho největším přáním patří zlepšení zdraví a zbavit se vozíku. Pokud už to nebude jiné, přeje si, abych on i jeho nejbližší žili ve štěstí, zdraví, v lásce a s dobrými přáteli.
Autor: Jan Šmok
Nebyly nalezeny žádné obrázky