Čekání na zimu aneb o maličkých zázracích nekonečné krásy

Pomalu se nám blíží prosinec a s ním Advent a Vánoce a paní zima letos zatím jako by zaspala. Teploty v říjnu a první polovině listopadu roku 2013 byly vlídné. Pouze ve dvou dnech klesla ranní teplota na naší školní meteostanici pod bod mrazu a sněhu jsme se zatím nedočkali vůbec (psáno 19. listopadu). …………………………………………………………………………..

Jaké bude počasí v prosinci teprve uvidíme, ale konec listopadu a začátek prosince bývá často doprovázen Ondřejsko – Mikulášskou oblevou. Tu může vystřídat Tomášská zima (8. – 12. 12.), aby přišla Vánoční obleva (22. 12. – 28. 12.) a ta byla nakonec vyměněna Novoroční zimou (29. 12. – 3. 1.).
Pojďme se na sníh připravit teoreticky, aby nás letos nezaskočil tak, jak se to stává téměř pravidelně našim silničářům. Sníh je hydrometeor tuhého skupenství, který vypadává z oblaků (to je vlastní definice sněžení). Pokud je teplota vzduchu vyšší než 0ºC mívá charakter mokrého sněhu nebo sněhu s deštěm. Když dopadne na zem, která má teplotu pod 0ºC, vytváří sněhovou pokrývku. Ta se měří na sněhoměrném prkénku vždy mezi příslušnými termíny pozorování (v 7 h SEČ). Převádí-li se výška sněhové pokrývky na množství spadlé vody, dělíme údaj 10 až 12 u mokrého sněhu (10 – 12 cm sněhu je 1 cm vody), u suchého a prachového sněhu vydá na 1 cm vody vrstva 30 cm sněhu.
Ledové krystalky patří do hexagonální krystalové skupiny. Tvoří vždy tvary velmi podobné pravidelným šestiúhelníkům. Kolmo na hlavní osu (modrá) existují tři vedlejší osy (červené) svírající navzájem úhly 60º. Podle toho, zda je vyvinuta hlavní osa či osy vedlejší, dělíme sněhové vločky na dvě skupiny. V prvním případě ustupuje hlavní osa do pozadí a uplatňuje se plošný vývoj tří vedlejších os. Ve druhém případě mluvíme o tzv. sloupkovitých krystalech, když je vyvinuta hlavní osa na úkor vedlejších.
Již v roce 1611 sepsal v Praze německý astronom Johannes Kepler studii „O šestiboké sněhové vločce“, ve které se zabýval otázkou proč sněhové vločky tvoří vždy pravidelné šestiboké krystaly. Další velikán, kterému nedala sněhová vločka spát, byl francouzský filosof a přírodovědec René Descartes. Ten vydal v roce 1635 podrobný popis morfologie sněhových vloček. Prvním kdo zachytil fotografickou podobu sněhové vločky byl v roce 1885 Američan Wilson Alwyn Bentley a tomu vyšla v roce 1931 společně s Williamem J. Humphreysem kniha Snow Crystals s více jak 2000 fotografiemi sněhových vloček. O pravdivosti citátu Wilsona Bentleyho: Sněhové vločky jsou „maličké zázraky nekonečné krásy“, na světě s největší pravděpodobností nenajdete dvě naprosto stejné, se můžete přesvědčit hned při prvním letošním sněžení, které na sebe jistě nenechá dlouho čekat.

Viktor Heřmánek, GJO

.