Krásné 85. narozeniny oslavil 12. února pan učitel Václav Hojka, dlouholetý ředitel nejen Palachovky a tělem i duší sportovec. Svůj profesní život zasvětil dětem, jejich vzdělávání a také sportu. Pochází z pražských Čakovic. Po studiu na Vyšší pedagogické škole v Praze v roce 1959 a absolvování dvouleté základní vojenské služby nastoupil na umístěnku jako kantor do Bohdanče, později působil jedenáct let v ZŠ ve Zbraslavicích. V letech 1974 až 1984 byl ředitelem nově vytvořené kutnohorské ZŠ Na Náměti, která sdílela objekt se zvláštní školou.
Setkáváme se v kavárně kutnohorské knihovny v bývalé ZŠ Na Náměti, kde jste působil. Jaký to je pocit?
Fantastický. Když přijdu do přednáškového sálu, kde bývala tělocvična, a vidím tu 9 metrů hlubokou studnu, představím si, že jsem nad ní denně skákal a nevěděl jsem o ní, je to zvláštní pocit. V době, když jsem tu začínal, bylo mi 34 let. Byl jsem mladý, už zkušený a měl jsem spoustu elánu. Založil jsem tu sportovní třídy se zaměřením na košíkovou. Košíkáři to uvítali. Ve staré sokolovně jsme měli tréninky pro chlapce a děvčata. Vzpomenout musím na pana Kastnera, který trénuje košíkovou dodnes, a také na Láďu Wimmera, který bohužel už není mezi námi. Po dvou letech se naši žáci dostali i do finále přeboru republiky žáků.
Vaše kariéra je úzce provázána i s největší kutnohorskou ZŠ Jana Palacha, která letos slaví 40. výročí…
Zhruba na začátku 80. let bylo zřejmé, že kapacity škol s novou bytovou výstavbou, podnikem ČKD a tak dále už nestačí. Zvažovalo se i směnování, že by půlka dětí docházela dopoledne a půlka odpoledne. K tomu naštěstí nedošlo. V té době se dostavěla a otevřela provozní budova venkovního kluziště a město rozhodlo, že tam budou tři třídy a že je přiřadí k ZŠ Na Náměti. A Hojka tomu bude šéfovat a rozhodne, který ročník tam bude. Tak jsem rozhodl, že tam bude čtvrtý ročník – jeden od nás z Náměti –, další z Kamenné stezky a z Hloušky. Tak to fungovalo nejméně čtyři roky. Potom si mě zavolali na město znovu a oznámili mi, že budu ředitelem na nové škole, která se bude stavět Na Šipší. Šlo jim o to, abych chodil na kontrolní dny a dohlížel na to. Výkresům jsem moc nerozuměl. V té době se dokončovala škola ve Zruči, více mne ale oslovila nově dokončená škola v Benešově. Vzal jsem tedy svoji MB 1000, zástupkyni a pracovnici z obce a jeli jsme do Benešova. Tam nás přivítal Miroslav Kollman, který tam měl stavbu na starosti. Přijal naši nabídku dohlížet na výstavbu i u nás. Nastěhoval se do bytu v tehdejším klubu mládeže. Spolu s ním se nám podařilo prosadit úpravu projektu tak, aby škola co nejvíce odpovídala našim představám. Měli jsme tam i zubařskou ordinaci a další vymoženosti. Byl tam byt školníka, měli jsme také vždy údržbáře. Nedovedu si představit, že to dnes ve škole takto není. Na Palachovce jsem působil osmnáct let.
Když se ohlédnete zpět, co považujete za svůj největší osobní úspěch, co vás naplňuje hrdostí, radostí?
Jednoznačně to, že se mi tehdy podařilo v nejmenší škole ve městě prosadit dvě hodiny sportovních her navíc. Hned z prvního výběru vzešel například doposud nejlepší československý střelec basketbalové ligy v historii Josef Jelínek. Dnes je ředitelem sportovní školy v Brně. Přitom jsme dbali i na prospěch žáků, dobře se učili, měli vyznamenání. Byla to prestižní záležitost i pro rodiče. Rád na tu dobu vzpomínám.
Vyprávění s Václavem Hojkou by vydalo na celou knihu, a to nejen o počátcích jeho kariéry, útrapách cestování do venkovské školy, ale i o mimořádných setkáních i dobrodružných školních výletech a výšlapech s dětmi do slovenských hor. Václav Hojka je stále duší i srdcem sportovec, udržuje si kondici jízdou na kole a procházkami. Jak říká, dnes už jezdí jen tisíc kilometrů ročně, celkově však prý najel tolik kilometrů, kolik je dvakrát kolem zeměkoule po rovníku.
M. Pravdová
