Tak máme za sebou další volby. Takové ty, o nichž si evidentně většina národa myslí, že jsou k ničemu. Volby do Evropského parlamentu. Prožíval jsem je po svém – na dvě pracovní půldne mi volební štáb obsadil kancelář. Donutilo mě to si alespoň nepatrně uklidit, aby neřekli.
.
.
Úředníci naobálkovali desetitisíce volebních lístků, volební komisaři byli proškoleni a těšili se, jak si zase jednou hezky popovídají. Všechno to stálo republiku, tedy nás, hromadu peněz. Stran bylo nepočítaně, jako by to byla největší volební událost v historii. Některé partaje chtěly být v Evropském parlamentu dokonce proto, aby ho zničily zevnitř. Dobrá česká myšlenka. Některé nechtěly ani za nic euro, jiné si přály větší integraci a další by zase rády pomohly zemědělcům. Volič měl jasno – pro mě tyhle volby nejsou, je mi fuk co se děje, nemá to smysl, dohodnou si to tam po svém a vůbec, nějaké spolčování je pro nás na obtíž. Bohužel, nebo spíše bohudík, to není pravda. Země v srdci Evropy to neměla po staletí lehké a ve větším kolektivu se dnes cítí vcelku dobře. Evropský parlament sice o budoucnosti Evropy nerozhoduje, ale i kdyby šlo jenom o čestnou funkci, mělo by mě sakramentsky zajímat, kdo mě tam zastupuje. Třeba aby nedělal ostudu.
Jiří Franc
.