Do redakce jsme obdrželi dopis paní Hany Doležalové, který zveřejňujeme níže v plném znění.
Vážená redakce,
nejsem rodilý Kutnohorák, ale navštěvuji Vaše město již více jak 50 let.
Ze smutného a neudržovaného místa se postupně stalo krásné historické město.
Jako dítě mě při pohledu z okna u dědy a babičky, bydleli u kašny v Husově ulici, fasinovaly sochy na kostele sv. Jana Nepomuckého a trochu jsem se jich bála, aby po mě do toho okna nesáhly.
Co mě ale pokaždé děsilo byla návštěva hřbitova. Smutné, opuštěné a zanedbané místo s neutěšenou atmosférou. Obzvláště jsem se děsila staré hnědé pánské polobotky se silnou gumovou podešví, která vypadla z rozpadajícího se hrobu. S každou návštěvou jsem zjišťovala kam se posunula a hlavně mi hlavou běželo – JAK?!
Osud mě zavál na Vysočinu, ale Kutnou Horu každý rok několikrát navštívím. Projdu se od kašny dolů k náměstí, sochy už mě neděsí, kostel sv. Jana Nepomuckého je krásně opravený, a s radostí vidím, že se vše začalo opravovat a udržovat. Jen ten hřbitov nic. Před pár lety ale polobotka zmizela, cesta přestala být prašná nebo blátivá, břečťan začal být krocen, stromy prořezány a nikde hromady spadaného a navátého listí.
Tuto zimu jsem se jeden slunečný den cestou od rodičů zastavila na Vašem hřbitově. Všude klid, upravené, ale žádná křečovitost. Nenásilně skloubené staré a nové, důstojné, klidné. Teprve mi došlo, že o hřbitov musel začít pečovat někdo s citem, taktem a potřebnou pietou.
Vlastně to přišlo ani nevím kdy, ale moc za to děkuji všem co se podíleli, určitě pak správci hřbitova, který tomuto místu dokázal vrátit důstojnost hodnou historie Kutné Hory.
Dovolte mi proto špitnou jen prosté ale upřímné děkuji
Hanka Doležalová