Pro někoho jsou Velikonoce symbolem příchodu jara, probouzející se přírody a lidových tradic. Pro jiné především prodloužený víkend. Na smysl a význam Velikonoc, o jejich místě v dnešní společnosti, jsme se zeptali představitelů římskokatolických farností v Kutné Hoře.
Arciděkan Vladislav Brokeš (ŘKF arciděkanství K. Hora):
Lidé si dnes často pamatují spíše lidové zvyky spojené s Velikonocemi než jejich původní křesťanský význam. Jaké je jejich pravé poselství?
Za pomlázkou a kraslicemi se skrývá příběh, který přesahuje staletí. Přichází slunce, příroda se probouzí k životu a nastupuje přívětivější období radosti, plodnosti a naděje. Toto pradávné vnímání jarního obratu je hluboce zapsáno v lidské duši a lidové zvyky, které si dodnes uchováváme, z něj vyrůstají.
Křesťanské Velikonoce mají své kořeny v židovském prostředí. Izraelité každoročně slavili svátek Pesach, který připomíná osvobození Božího lidu z egyptského otroctví. Připomínali si přechod Rudým mořem pod vedením Mojžíše, který přivedl svůj lid ke svobodě až na práh zaslíbené země. Po staletí si Židé tento svátek připomínali slavením sederové večeře, při níž děkovali za velké Boží požehnání a osvobození.
Také Ježíš slavil velikonoční večeři se svými učedníky a dal jí zcela nový význam. Tato nádherná scéna je zachycena například na hlavním oltáři chrámu svaté Barbory. Ježíš rozmlouvá se svými učedníky a naznačuje jim, že se za ně obětuje, daruje svůj vlastní život. Chce své učedníky a skrze ně celé lidstvo vyvést z temnoty hříchu a smrti do světla radosti a pokoje. To, co hlásal slovy celý svůj život, dosvědčuje svojí obětí na kříži: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ Bůh miluje člověka a Velikonoční příběh je osobním vyjádřením nekonečné Boží lásky ke každému z nás.
Čím jsou Velikonoce pro křesťany a proč bychom si je měli připomínat všichni?
Každoroční slavení Velikonoc pro křesťany znamená znovu prožít Ježíšův příběh. Na Zelený čtvrtek se připomíná Ježíšova poslední večeře s učedníky s dojemným obřadem, kdy Ježíš myje svým učedníkům nohy. Tento prastarý zvyk vyjadřoval úctu k druhým a Ježíš se staví do role pokorného služebníka a učí své nejbližší, aby v pokoře sloužili ostatním. Na Velký pátek si připomínáme Ježíšovu smrt na kříži, která nám všem připomíná, že smrt je součástí našeho života. V neděli nad ránem zní z Bible, že Ježíš vstal z mrtvých a pokořil tak moc smrti. Nám všem ukázal, že smrt nemá poslední slovo, ale smrtí se vstupuje do Boží lásky a blízkosti.
Křesťanské Velikonoce tedy dávají jednu z nejkrásnějších odpovědí na lidské drama, které je spojené se smrtí. Vzkříšení je příběh největší lidské naděje, že skrze Boží lásku temnota, strach, bolest a utrpení mohou být proměněny ve světlo lásky a radosti. Tato naděje k nám promlouvá skrze nádherné kutnohorské sakrální stavby, krásná místa křížků a soch na nejrozmanitějších místech ve městě i v okolní krajině. Když se člověk o Velikonocích na těchto místech zastaví, může se ho dotknout největší příběh lásky.
P. Pavel Tobek (ŘKF Kutná Hora – Sedlec):
Velikonoce v sobě mimo jiné nesou témata naděje a obrody. Jak vy vnímáte jejich hodnotu v současném životě lidí a čím mohou být pro ně inspirací či průvodcem v době, která často přináší spíše zrychlený běh než čas na zastavení a reflexi?
Velikonoce mám opravdu rád. Jsou pro mě naplněním čtyřicetidenního postního snažení, časem intenzívního setkávání s lidmi blízkými vírou, postoji a hodnotami, připomínkou nezastupitelnosti oběti v životě člověka i celého lidstva a na prvním místě oslavou vrcholného projevu Boží lásky k člověku.
Vím, že tento přístup není ani převažující, ani jediný možný. Právě naopak: Zkušenost i výzkumy dosvědčují, že počet lidí majících potřebu nějak reflektovat duchovní rozměr Velikonoc trvale klesá. Nejen katolická církev, ke které se hlásím, nejen křesťanství, které stálo u kolébky naší civilizace, ale zdá se, že náboženství jako takové u nás dnes není příliš v kurzu. Ovšem nepřekvapuje to v zemi, která si s prapodivnou hrdostí nese nálepku jedné z nejateističtějších v Evropě, i když skuteční ateisté jsou mezi námi ještě vzácnější než autentičtí křesťané. Mnohé naznačuje, že se nacházíme uvnitř jevu, pro který se pomalu vžívá termín (postmoderní) „apateismus“. Už nevedeme ideové boje ve jménu tradice, vědy, pokroku nebo „pokroku“, ale ztěžka se brodíme lhostejností a nezájmem.
V této situaci i pojmy jako naděje nebo obroda ztrácejí hodně ze svého tradičního obsahu. Je-li naděje nacházením smyslu uprostřed nezdaru, bolesti a smrti, o čem vlastně chceme mluvit? „Jestliže mrtví nevstanou, pak jezme a pijme, stejně zítra zemřeme,“ napsal apoštol Pavel křesťanům v Korintu (1Kor 15,32). Možná je legitimní starat se pouze sám o sebe a případně svoji rodinu, ale co potom s nadějí?
Naučili jsme se odvolávat na dobu, poměry, výchovu, geny, politiky nebo celý svět. Je to pohodlné, ale poněkud to zavání opakem naděje, totiž rezignací. Postoj oběti má jistě své nesporné výhody a je až neuvěřitelně snadné se v něm zabydlet. Oběti lze litovat, ale zdá se neslušné klást na ně nároky: A naděje je náročná.
Velikonoce dosvědčují, že Ježíš to vnímal jinak: Přijal odpovědnost, beze zbytku se daroval a jednou pro vždy tak stanovil měřítko velikosti člověka. To je neměnné poselství Velikonoc a pro mě jediný opravdový zdroj naděje. Budoucnost naší země i celé planety závisí na tom, zda se najdou lidé ochotní dělat to jako on, lidé naděje.
pra