Pozoruhodná sbírka výtvarného umění vzniká už třináct let v Kutné Hoře. V prostorách bývalého kutnohorského pivovaru pracovala letos další pětice výtvarníků, Ivana Lomová, Martin Kuriš, Jiří David, Roman Franta a Jiří Surůvka. Více o autorech se dočtete ZDE. ………………………………….
XIII. Sympozium současného výtvarného umění JENEWEIN – Kutná Hora se uskutečnilo v termínu 24. června – 7. července 2013. Poslední tři ročníky jeneweinovského sympozia 2011–2013 se odehrávaly v opuštěných prostorách kutnohorského pivovaru Lorec. Na začátku změny tvůrčích prostor v roce 2011 se jevila tato alternativa jako adekvátní možnost versus původním prostorům bývalé hasičárny v Lierově ulici. Po zkušenosti ročníku letošního je ovšem zjevné, že bude muset galerie hledat prostory jiné. Prostory mimo centrum neplní funkci spojnice s rodným Jeneweinovým domem jako tomu bylo u tvůrčích prostor v Lierově ulici, neevokuje přirozeným způsobem genius loci Jeneweinova rodiště. Negativně na mobilitu účastníků sympozia působí i vzdálenost pivovaru od historického centra Kutné Hory. Nejvýznamnější je zhoršující se stav chátrajících prostor administrativní části opuštěného pivovaru, které již nepůsobí ani dekadentně ale jen nepoužitelně. K letošnímu ročníku sympozia přijalo pozvání pět účastníků – Jiří David, Roman Franta, Martin Kuriš, Ivana Lomová a Jiří Surůvka. Galerie se obrátila zcela záměrně na umělce, o nichž se nedá mluvit ani s trochou dobré vůle, že by byli umělci začínajícími. Naopak jsou dnes nepřehlédnutelnými osobnostmi současného českého výtvarného umění s jasným uměleckým programem. Díky svým předchozím zkušenostem také mnozí působí jako vysokoškolští výtvarní pedagogové.
Katalogy výstav předchozích ročníků sympozia měly vždy tendenci zhodnotit průběh konkrétního ročníku i vývoj oproti ročníkům předchozím. Z velké části se mladší umělečtí kolegové vztahovali svými „jeneweinovskými“ díly ke vzorům svých starších předchůdců. Tentokrát bylo zřejmé, že tomu tak nebude. Stabilní téma sympozia – „reflexe Jeneweinova díla v současném výtvarném umění“ s podtématy doplňkovými, jako je náboženský historismus a exaltovanost, mortalita, religiozita a její morální a duchovní potence či existencionalismus účastníci letošního sympozia zpracovávali v podstatě okrajově a vztahovali se spíše k prostředí města či vlastním pocitům, které se dají vzdáleně napojovat na jeneweinovské ovšem v aktualizovaném podání.
Martin Kuriš – U Musilů, 2013, detail
Jiří David (1956) absolvoval AVU v Praze, kde za studií spoluorganizoval Konfrontace, sérii neoficiálních skupinových výstav. V roce 1987 stál s dalšími umělci u zrodu skupiny Tvrdohlaví. Zúčastnil se mnohých domácích i zahraničních výstav. V polovině 90. let působil jako pedagog na Akademii výtvarných umění v Praze, kde vedl ateliér Vizuální komunikace. Od roku 2002 je vedoucím ateliéru intermediální konfrontace na Vysoké škole umělecko průmyslové v Praze. Zabývá se malbou, tvorbou objektu, instalacemi, fotografií a videoartem, je také kritikem a publicistou. Dílo Jiřího Davida, atakující smysly a zažitý způsob vnímání výtvarného jazyka, známé od poloviny osmdesátých let postmoderním užíváním symbolů a historizujících archetypů či odkazů ke starší kulturní tradici, se v Kutné Hoře nestkalo s jeneweinovským jazykem s problémem. Pro Davida typické hledání nových způsobů výtvarné komunikace, mísení nového a starého, vyústilo v sérii obrazů zpracovaných kombinací malby, koláže a asambláže. Nejtypičtějšími se jeví práce Černé slunce a husy; Šašek a prase; Stín muže a iluminace, které proklamativnějším způsobem deklarují Davidovu schopnost vyjadřovat se nejen k podobě současného umění, ale zároveň glosovat soudobou sociální a politickou situaci. Davidova obliba používat v cizím prostředí místní zdroje ho vedla na obrazové ploše k zakomponování kutnohorského groše, útržků kutnohorské iluminace nebo použití reálných tiskovin s lokální tématikou v objektu Mizení. Jeneweinovo dramatické téma „černé smrti“ se v rastrové podobě v symbolech morových masek a mikroskopického obrazu bakterie moru objevuje v díle Cetky, kost pro psy, mor a spasení.
Dalším letošním účastníkem sympozia byl Roman Franta (1962), který nastoupil na českou výtvarnou scénu v devadesátých letech. V té době začíná řada jeho samostatných i společných prezentací nejenom v České republice, ale také ve Spojených státech, kde v letech 1993–1994 studoval na Institutu umění v San Franciscu, dále ve Velké Británii a Německu. Koncem devadesátých let se projevil jeho zájem o práci s detailem a monumentalizací výseče. V posledních letech ustoupil od svého mainstreamového tématu brouků a hledá jiné formy v klasičtější malbě. Jako bytostný malíř stále pracuje s barvou a jejími aglomeracemi. V obrazech ze sympozia – Vivat Aleš, Alešův soud, Chrám sv. Barbory, Povznesená Barbora, Barbora – najdeme ještě starý Frantův princip koncentrace opakovaného prvku, z kterého komponuje objemy do konkrétního tvaru. Pokud to byl dříve brouk, housenka, zelenina, ovoce, nedopalky cigaret, nyní je to jakýsi neurčitý balónek či barevná skvrna kulovitého objemu. Franta je příkladem autora, který se na sympoziu sdůvěřil vlastní identitě a využívá osobního zážitku s volným překladem jeneweinovského přístupu, odlehčeného, bez religionistické excitace. Maluje-li výseče barokních skulptur Sousoší v Kutné Hoře nebo věnuje-li se městským dominantám Chrám sv. Barbory či již uvedenou sérii doslova odlehčených pohledů na kutnohorskou katedrálu, uvědomuje si spíš prostředí formující Jeneweinovo dílo než jeho životní traumata a témata.
Ivana Lomová – Aneta, 2013, detail
.
David ani Franta nejsou vypravěči, je jím ale Martin Kuriš (1973), kutnohorský rodák, který se vztahoval v Kutné Hoře k pocitům vlastní identifikace s místem, kde strávil sedm let dětství. Kuriš jako zvědavý pozorovatel rodného města byl zaujat současným geniem loci, pozorováním obyvatel, banálních každodenních dějů odehrávajících se v bezprostřední blízkosti tvůrčích prostor, na ulici, zaznamenává situační skeče (Cesta pro vysvědčení; První den pršelo; Druhý den pršelo), projevy citovosti, které sledoval během workshopu v Kutné Hoře (Žaneta; Dvojice; Lavička; Milenci). Kuriš má schopnost udržovat příběh, poetizovat děj, přetvářet skutečnost díky vlastní senzitivitě. Jeho práce mají téměř charakter deníkového záznamu. Kuriš používá postupy insitního – naivního umění, které akcentuje ryzí pocitovost a osobní zainteresovanost dějem, vyhledává poezii a krásu skutečnosti. Kuriše charakterizuje detailní realismus, perspektivní a anatomická nepřesnost, volná práce s barvou, dekorativní kompozice. V celém jeho díle je důležitý bezprostřední vztah ke skutečnosti. Vyústěním všech těchto principů i vlastního vztahu k městu a pracovní příležitosti během sympozia je obraz Kamenné město s trojicí postav na lavičce, kamennou stafáží světice a pozadím chrámu sv. Barbory, podaný ve volnějším přednesu.
Ivana Lomová (1959) vystudovala v letech 1978–1983 Fakultu architektury ČVUT v Praze. Začínala ve druhé polovině 80. let jako ilustrátorka pro časopisecká a knižní vydavatelství a autorka kreslených filmů. V devadesátých letech se začala věnovat převážně volné tvorbě. Podkladem k tvorbě byly rodinná alba a fotografické záznamy situací s osobní vazbou a prožitkem autorky nebo zasutými vzpomínkami rodinné paměti. Umělecký projev Ivany Lomové se angažuje ve vyjádření zcela osobního chápání světa a společenských individuálních vazeb mezi blízkými osobami nebo vůbec vztahů mezi lidmi v širší rovině. Pocity osamocenosti individua nebo protikladného genderového vzájemného vymezování se odehrávají v reálném prostředí. Umělecká forma Ivany Lomové je vůbec ryze realistická a souvisí se zájmem o jasnou psychologii námětu. V českém prostředí bezpochyby upoutala plátny navazujícími námětově na american beach painting nebo pocity tísnivé osamocenosti pláten Edwarda Hoppera, představitele american scene painting. V zřejmé souvislosti je zde autorčin pobyt s rodiči ve Spojených státech na Floridě. Náročný způsob malby, který si autorka osvojila, vede k potřebě koncentrovaného způsobu práce a detailního zpracování zvoleného námětu. Jeneweinovské sympozium ji přivedlo k volbě tématu vyhnání z ráje a prvotního mezníku mezi mužem a ženou. Obraz Aneta navazuje na její stejnojmenné plátno z roku 2012. Za oknem vlaku s profilem osamělé cestující není scéna z nástupiště, ale záznam prázdné krajiny s biblickými postavami muže a plačící ženy, putujících po asfaltové silnici. Námětu věnuje Lomová samostatnou pozornost na dalších dvou menších plátnech, tentokrát bez rámce civilní úvodní scény z kupé vlaku.
Posledním z letošních účastníků sympozia byl Jiří Surůvka (1961), v Kutné Hoře dobře známý. Účastnil se s Romanem Frantou vůbec prvního ročníku sympozia v roce 2000. V roce 2001 zde měl samostatnou výstavu. Spolupracoval s Galerií Felixe Jeneweina i v letech 2012 a 2013 jako performer. Od poloviny devadesátých let jeho performance rozvíjejí a obohacují tuto uměleckou formu. Surůvkův vyhraněný hodnotový systém mu poskytuje základ k tvorbě, která reaguje na současnou morálku kritickým způsobem. Vedle performance se věnuje malbě, fotografii, videoartu, instalacím, pracuje jako kurátor výstav. Od roku 2003 je vedoucím ateliéru nových médií na katedře intermédií Fakulty umění Ostravské univerzity v Ostravě. Surůvka patří k nejznámějším současným umělcům Ostravy, je věrný svému regionu, kde se různými aktivitami angažuje v uměleckém provozu. Na letošním sympoziu vytvořil několik pláten, kde pracoval se zaužívanou jeneweinovskou symbolikou – havran, lebky, kříž – na plátnech Emil a Havran. Jeneweinův havran vévodí apokalyptické vizi se zasutou stavbou tří hrotů stanových střech chrámu sv. Barbory. Surůvkův kříž není křížem Jeneweinovým, nemá význam christianizace a vykoupení, ale visí na obojku Surůvkova psa jako psí známka ve významu zdravotní asistence. Výjevy z kutnohorské iluminace se Surůvkovi přesunuly na plátno karikující ostravskou Stodolní ulici. Surůvka zde zůstává věrný svým principům narušování zažitých řádů a významů.
Aleš Rezler, září 2013
5. 9. – 30. 10. XIII. SYMPOZIUM SOUČASNÉHO VÝTVARNÉHO UMĚNÍ JENEWEIN – KUTNÁ HORA. Galerie Felixe Jeneweina, Vlašský dvůr. Vernisáž výstavy: 5. 9. v 17:00 hod., pouze návštěvníci vernisáže obdrží vstupenku na koncert Sto zvířat, který se uskuteční ve 20:00 hod. na nádvoří VD. www.gfj.kh.cz
Jiří Surůvka – Emil, 2013. Vpravo: Odpočívající model
.