V listopadu letošního roku si kutnohorské Městské Tylovo divadlo připomenulo 80. výročí slavnostního otevření. V jedenáctidílném seriálu Miroslava Štrobla jsme vás provedli historií uplynulých desetiletí. Postupně jste tak měli možnost z jednotlivých částí vytvořit kompletní publikaci o kutnohorském divadle, které dnes patří mezi technické památky české architektury. …………………………………………….
V roce 1976 byla pod vedením ředitele Zdeňka Vrby zahájena nejrozsáhlejší investiční akce v divadle od jeho otevření. Do náročných prací, rozdělených na tři etapy, byly vedle generálního dodavatele, pražského Stavoprojektu, zapojeny i tehdejší kutnohorské podniky, např. Rudné doly, Okresní stavební podnik, Stavební izolace, ČKD Kutná Hora a další. Ohromný kus práce odvedli tehdy také všichni pracovníci divadla. Postupně byly v hledišti vyjmuty všechny sedačky, poprvé a vlastně také naposled byl spuštěn ze stropu hlediště kaskádovitý lustr a celý prostor byl zaplněn hustou sítí lešení.
Pod původně rovný strop byla zavěšena parabolická konstrukce, svažující se směrem k jevišti a nesoucí speciální rezonanční desky, které výrazně zlepšily akustické hodnoty prostoru. Přes celou šířku hlediště byla vynesena nová osvětlovací lávka, nesoucí téměř dvě desítky nových divadelních reflektorů. Postupně došlo k obložení celého hledištního prostoru deskami, za nimiž zmizely původní proscéniové oblouky a stejně tak za obložením zmizelo původní obloukovitě ustupující řešení lóží. Podlahy byly pokryty novou protiskluzovou krytinou a v závěru této etapy prací bylo hlediště osazeno novými sedačkami. Vydržely zde následujících téměř čtyřicet let.
Výsledkem úprav bylo na jedné straně zkvalitnění technických parametrů divadla a zlepšení akustiky, na druhé straně však s sebou přinesly určitý estetický rozpor. Exteriér divadla s výrazným architektonickým řešením 30. let dostal poněkud nesourodý interiér, vyjadřující estetiku let sedmdesátých. Nicméně z provozně technického hlediska byly tyto úpravy nesporným přínosem.
Televarieté v Kutné Hoře
Sedmdesátá léta s sebou přinesla také změny institucionální z hlediska řízení Tylova divadla. Souběžně s fungujícím Městským kulturním střediskem, do jehož ředitelského křesla usedl Josef Moravec bylo ustaveno odborářské kulturní zařízení – Jednotný klub pracujících ROH, přejmenovaný později na Sdružený klub pracujících a divadlo bylo převedeno pod správu této nové instituce, do jejíhož čela byl povolán Zdeněk Vrba. Objektivně je třeba říci, že z hlediska ekonomického zajištění provozu divadla to byla změna přínosná. Na jeho provozu i krytí investičních akcí i menších oprav a úprav se totiž začaly podílet kutnohorské podniky v čele s tehdejší AVIÍ, či ČKD. Pomiňme politizující stránku této změny. Pro divadlo znamenala silnější finanční zázemí, posílení návštěvnosti a v neposlední řadě i zájem o divadlo ze strany nesporně zajímavých partnerů. Na tehdejší dobu technicky dobře vybavené divadlo se tak stává po několik let dějištěm tehdy velmi populárního pořadu Televarieté, jemuž před kamerami tehdejší československé televize dominovala dvojice J. Bohdalová -V. Dvořák. Na určitou dobu dokonce poskytlo svojí scénu pražskému Divadlu Na Vinohradech, kde probíhala rozsáhlá rekonstrukce.
Více, než šestnáct let byl Zdeněk Vrba ředitelem Tylova divadla a díky jeho osobnosti i výbornému týmu jeho spolupracovníků mělo divadlo výrazný společenský respekt a bylo skutečným centrem kulturního života v širokém měřítku.
Kutnohorské divadlo po roce 1989
Přichází rok 1989, který vyvolal široké společenské změny, které se dotkly i našeho divadla. Ze života občanů mizí nejen neomezená „vláda jedné strany“, ale také mnoho institucí, včetně ROH, do jehož sféry řízení patřilo divadlo pod hlavičkou Sdruženého klubu pracujících. V této nejednoduché situaci vzniká řediteli Vrbovi nárok na odchod k zaslouženému odpočinku. Na přechodnou dobu nastupuje na jeho místo mladá Jana Kozáková, dlouholetá spolupracovnice odcházejícího ředitele. Čekají ji složitá jednání s dožívajícími odborovými organizacemi. Bylo na ni, aby řešila nejen majetkové, ale i právní záležitosti složité reorganizace v oblasti kulturní sféry. Poněkud rezervovaný přístup tehdejšího vedení města ke složitým jednání lze s odstupem času celkem pochopit. Mělo před sebou v nastalé době jiné priority a kultura se svým Tylovým divadlem na straně jedné a zanikajícími odbory na straně druhé byla záležitostí celkem podružnou. Nutno však dodat, že Janě Kozákové se podařilo připravit přechod Tylova divadla do nových podmínek na výbornou. Nicméně stále ještě fungovalo pod dožívajícím Sdruženým klubem pracujících.
Ve druhé polovině roku 1990 vypisuje vedení města výběrové řízení na místo ředitele této organizace a na základě závěrečného výsledku se jím stává Miroslav Štrobl. Má za sebou bohaté zkušenosti z téměř dvacetileté práce na tehdejším Okresním kulturním středisku a hluboký osobní vztah k divadlu jako člen kutnohorského ochotnického spolku i jako spolupracovník teď již bývalého ředitele Vrby při řadě kulturních akcí. Čekalo ho dokončení přechodu divadla z náruče klubu do náruče města. Stejně tak musel provést rozsáhlé personální kroky, snížit poněkud přebujelý aparát zanikající odborářské instituce a převést řízení divadla z prostor kulturního domu Lorec přímo pod střechu Tylova divadla, kam historicky prostě patřilo. Ne všechno se mu podařilo dokončit. V roce 1991 odchází na vlastní žádost z ředitelského místa a do čela divadla se na dalších dvacet let dostává na základě následného výběrového řízení již zmíněná Jana Kozáková. Je historicky první ženou na ředitelské pozici a v po následujících dvaceti letech z ní bude odcházet nejen jako úspěšná, ale také nejdéle působící ředitelská osobnost.
Teď je však teprve na začátku. Čeká ji dokončení organizační definice Tylova divadla jakožto samostatné instituce i vytvoření dodnes fungující personální struktury divadla, jemuž příslušnými právními kroky vrátila současný název Městské Tylovo divadlo v Kutné Hoře. Do své kompetence dostává také tehdejší kino Svět, jemuž také vrací historický název Kino Modrý kříž. Jako poněkud problematický „dárek“ dostává navíc ještě objekt bývalého Klubu mládeže OV SSM, z něhož po nemalém úsilí vytvoří malou, ale dramaturgicky zajímavou malou scénu. Její osud je však, po řadě peripetií, přes všechnu snahu ředitelky poněkud tristní.
Ale pojďme zpět pod střechu Tylova divadla. Zde po jejím vedením dochází k nezbytným úpravám a opravám. Průčelí budovy dostává novo fasádu, je opravena střecha, kompletní rekonstrukcí prochází ústřední vytápění budovy i vzduchotechnika, jeviště dostává novou sametovou oponu a mohli bychom pokračovat. Významným počinem byla v roce 2002 nově vybudovaná rampa pro bezbariérový přístup, jejíž architektonické řešení citlivě souznělo s charakterem budovy. V hledišti byla vybudována bezbariérová lóže a divadlo se tak otevřelo i těm, pro něž bylo vnější přístupové schodiště téměř nepřekonatelnou překážkou. Značných změn doznává i zákulisí, které je postupně vybaveno novým sociálním zařízením, včetně opět bezbariérových prostor. Poslední velkou akcí ředitelky Kozákové bylo osazení hlediště novými sedačkami, částečně investované financemi z evropských fondů i městem Kutná Hora. Počátkem roku 2011 se paní Jana Kozáková loučí s funkcí ředitelky. Její práce i osobní hluboký vztah k tomuto kulturnímu stánku rozhodně zasluhuje slova uznání.
Na obzoru je další personální obměna. V září toho roku se funkce ujímá Mgr. Pavel Žur. Poprvé v historii divadla přichází do jeho čela „člověk odjinud“, který si ke své kutnohorské funkci ponechává funkci ředitele divadla Jablonci n.Nisou. Poměrně brzy se ukáže jeho působení v kutnohorském divadle jako značně kontraproduktivní a po necelém roce je P. Žur odvolán.Závěrečným rozhodnutím dalšího výběrového řízení je do čela divadla jmenovaná opět žena – Veronika Lebedová. Je člověkem se znalostí místních poměrů, své manažerské schopnosti prokázala v uplynulých letech při řadě kulturních akcí a její hluboký osobní vztah k divadlu, podpořený členstvím v řadách kutnohorských ochotníků dává záruku zodpovědného a citlivého formování života kutnohorského divadla v podmínkách 21. století. V tomto okamžiku ji lze přát vytrvalost a úspěch.
Náš seriál o osmdesátileté historii kutnohorského Tylova divadla končí. Až usednete do zvolna se stmívajícího hlediště, vzpomeňte si na všechno, co přecházelo okamžiku, jehož jste právě svědky.
Miroslav Štrobl
Obálka publikace M. Štrobla, mapující s mnoha dalšími podrobnostmi historii kutnohorského Tylova divadla, jejíž textově zkrácená podoba vycházela po celý rok v Kutnohorských listech. Publikace, vydaná za finanční podpory Města Kutná Hora, je k prodeji v kutnohorském knihkupectví U Stříbrného groše na Palackého nám.
.
.