Vernisáží v pátek 4. září začala v Galerii Felixe Jeneweina ve Vlašském dvoře výstava prací z XV. ročníku Sympozia současného výtvarného umění Jenewein Kutná Hora. Pro letošní ročník byli vybráni čtyři účastníci – Richard Nestler, Milan Perič, Ondřej Roubík a Luboš Vetengl.
.
Rok 2015 je hned z několika důvodů rokem jubilejním a sice jak pro město Kutnou Horu, tak pro Galerii Felixe Jeneweina. V prosinci 1995 byla Kutná Hora zapsána na listinu světového dědictví UNESCO a od listopadu 1995 prakticky začala příprava obnovené činnosti Jeneweinovy galerie. Sympozium současného výtvarného umění JENEWEIN – Kutná Hora se v letošním roce dočkalo patnácti let svého trvání. Co se týká shromažďování uměleckohistorického materiálu je stále jedním z nejdůležitějších projektů galerie a samozřejmě působí jako stálá platforma pro ověřování aktuálnosti jeneweinovských témat. Obecná hlediska projektu a argumentace zdůvodňování tématu a obsahových kritérií závazných pro účastníky sympozia nepopisují ani tak samotné podmínky účasti stanovující technické detaily průběhu sympozia jako interní průvodní dokument akce nazvaný Informace pro účastníky. Zde se praví, že sympozium je pořádáno z iniciativy Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory ve spolupráci s městem Kutná Hora a koná se na téma Reflexe Jeneweinova díla v současném výtvarném umění s následujícími podtématy: náboženský historismus a exaltovanost, mortalita, religiozita a její morální a duchovní potence, existencionalismus ve výtvarných oborech malba, kresba a kombinované techniky.
Nebyly nalezeny žádné obrázky
Smyslem sympozia a cílem pořadatele je vytvářet periodicky opakovanou tvůrčí dílnu, která by poskytovala možnost současným výtvarným umělcům reagovat přímo v historickém prostředí města Kutné Hory na výlučnost introvertního malířského a kresebného díla Felixe Jeneweina (1857-1905), jež zde na přelomu 19. a 20. století vznikalo. Po uplynutí červencového tvůrčího workshopu sympozia se nabízí možnost zhodnotit jeho průběh nejen samostatnou prezentací zcela nových současných děl, ale i komentářem jednotlivých autorů a jejich konkrétních děl, která zde vytvořili. Význam celého projektu se neustále kumuluje každým uplynulým ročníkem. Za patnáct let existence sympozia vznikl sbírkový soubor, který nejen, že mapuje systematicky lepší část současné malířské tvorby, ale je obsahově zcela unikátní. Výběr mladých umělců pro sympozium je výsledkem jak vlastní výzkumné práce galerie tak konzultací s pedagogy vysokých uměleckých škol, kteří jsou dlouhodobě svědky vývoje celé mladé umělecké generace, ovlivňují ji svým příkladem a poskytují zároveň garanci za každého z doporučených studentů či absolventů ateliéru. Do sestavy takovýchto nejmladších talentů bývá ovšem cíleně začleňována i některá nebo některé z uměleckých osobností prověřovaných uměleckou scénou dlouhodobě. Pro patnáctý ročník sympozia byli letos vybráni čtyři účastníci – Richard Nestler, Milan Perič, Ondřej Roubík a Luboš Vetengl.
Zleva: R. Nestler, M. Perič, O. Roubík a L. Vetengl
Richard Nestler (*1981) je absolventem Akademie výtvarných umění v Praze, kde studoval od roku 2006 v ateliéru Intermediální školy Milana Knížáka. Studium zakončil v roce 2012 diplomovou prací na téma Stroj. Jeho obrazy – portréty strojů – reagovaly na situaci jak rychle zastarávají technologie, navzdory zachované funkci jsou překonané a často i zapomenuté a nečitelné. Tematicky souvisely s prací německého malíře Konrada Klaphecka (1935). Na rozdíl od něj Nestler ale preferuje neurčitost v konturách i v ústupu od barvy k šedé, černé a bílé, zaujímá neutrální postoj k zobrazovanému. Jako Klapheck dělí stroje na mužské a ženské, dochází i u Nestlera k jistému druhu personifikace objektu. Nereálné fiktivní stroje s vlastním životem a osudem opisují obloukem náš vlastní problém informační zahlcenosti a akcelerace technického vývoje. Je absolutní devizou Nestlerovy práce vůbec, že se vyznačuje neobyčejnou citlivostí pro to, aby byl schopen popisovat metaforicky cosi úplně jiného než maluje. Přes reálnou zřetelnost uchopuje zcela abstraktní prvky jako je cit, vjem, nálada. Jeneweinovská témata převedl zkušeně do zátiší, kde javorové nažky připomínající hmyzí křídla, použil zároveň jako symbol křídla lišaje smrtihlava s jednoznačnou symbolikou (Suicidal tendency, 2015, 2015; Nature mort, 2015). Tvarové podobnosti využil také v obraze s opakovaným vrstvením tvarů křídel (Anděl, 2015). Během workshopu vsadil na velký formát a nerozptyluje se řešením komplikovaných sdělení. Na ploše plátna stačí vždy jediný motiv. Prostřelená lebka (Triumf smrti, 2015) je dalším výsledkem pobytu v Kutné Hoře a čerpá jednoznačně z návštěvy sedlecké kostnice.
Milan Perič (*1957) nejstarší z letošních sympozionistů, studoval v letech 1985 – 1993 na pražské AVU. Studia ukončil v ateliéru Milana Knížáka, kde od roku 1995 působí jako odborný asistent ve spolupráci Janem Machem, členem hudební a umělecké skupiny Aktual. Je příslušníkem umělecké a undergroundové generace osmdesátých let. Stal se zakládajícím členem skupiny Svárov. Organizoval undergroundové výstavy v socialistickém Československu, především to byly tzv. „svárovské“ V.Konfrontace, které se odehrály v roce 1986 na statku rodiny Peričových u Kladna. Byl od počátku ovlivněn vlnou tzv.Neue Wilde, expresivní malby na velkých formátech. Poslední větší prezentace Peričova díla proběhla v loňském roce v Galerie Klenová pod názvem „Luther´s Army“ , jeho obrazové cykly oscilují mezi temnou groteskou a reflexí klasických témat. Kromě malby se věnuje také kresbě, grafice , objektům a instalacím. Z pobytu v Kutné Hoře vznikly obrazy tři obrazy – Barbora na nebesích, 2015; Let Black Bird Kiss Me, 2015; Don’t Worry, 2015. Oblačný obraz vznášející se kutnohorské katedrály je spíš punkovou vizuálně sémantickou sekvencí, perzifláží a hříčkou významů slov – světice, katedrála. Temnější tématika morových ran je zpracovávána ve zbývajících dvou plátnech. Gesticko expresionistický způsob malby ověřený autorem v démonech a krajinách z let 2004-2006 se projevuje na plátně Nech ať mně černý pták políbí (Let Black Bird Kiss Me), tělo ptáka je plastické a tvořeno černou montážní pěnou navozující dojem morové houby. Stříkaný nápis Neboj se (Don’t Worry) nad depresivní krajinou se objevil u Periče už před pěti lety. Protiklad mezi propagandisticky uklidňujícím heslem a morbidní krajinou z hromady lebek je pak jen dalším obvyklým prvkem Peričovy tvorby. Milan Perič byl pro kutnohorské sympozium jaksi předurčen tím, že mu nebyla již dříve cizí práce s morbidně spiritální tématikou.
Ondřej Roubík (*1988), také absolvent pražské AVU, prošel jejími dvěma ateliéry. V letech 2007 – 2011 byl v ateliéru experimentální grafiky doc. Vladimíra Kokolii, následně pak v ateliéru kresby doc. Jiřího Petrboka, kde absolvoval v roce 2014. Evidentně sází na znalost kresby, kterou je Petrbokův ateliér pověstný. Roubík je bytostný figuralista a logicky se jevil jako dobrá volba pro jeneweinovská témata. Vyhýbá se davovým scénám a preferuje introvertní výjevy zaměřené na individuální figurální portrét v intimních situacích, kterým dodává jakési fantaskní přídomky a symbolické artefakty. Cyklus Roubíkových olejomaleb ze sympozia se vyznačuje spojením figury a krajiny (Návštěva, 2015; Potenciál, 2015; Přetvářka, 2015). Obecně reaguje na konflikt člověka s přírodou. Vzhledem ke způsobu podání figurálního syžetu v monumentálním melancholickém krajinném rámci formou klasické malby, se zdá, že upomíná přeneseně na odkaz malby Caspara Davida Friedricha (1774-1840) a zvláště pak jeho spiritualizované přírody. Navíc k ní přistupuje i romanticko-snivě poetická tendence námětů s jedinou ústřední postavou ve zvláštní klasicisticky ustrnulé pozici a náznakem metafyzického děje.
Luboš Vetengl (*1988), po maturitě na Střední uměleckoprůmyslové škole v Plzni, obor užitá malba, byl v roce 2008 přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, do ateliéru grafiky Jiřího Lindovského. Věnuje se malbě, kresbě, grafice. Od roku 2008 se systematicky věnuje tématu hřbitovů, pohřbívání a smrti. V roce 2012 souběžně s ním zpracovával také téma vězení, opuštěné krajiny, architektury, geometrie. Vychází z předchozí krajinářské zkušenosti let 2006-2008, do krajinného hřbitovního rámce umisťuje bud jednotlivé náhrobky nebo celé hřbitovní systémy, zpočátku soliterní, v posledních několika letech kombinuje své „hřbitovní krajiny“ s figurální stafáží. S Jeneweinovou tvorbou najdeme u Vetengla obsahové styčné body pouze v cyklu Mor a Daň z krve, přesto je zde spojitost jinak až prvoplánová. A během sympozia se zaplnily jeho plátna postavami Krista, kostlivce z Jeneweinova listu Čím více kolébek, tím více rakví (Debata u hořícího keře, 2015), nebo jeho Jidáše (Jidášova kára, 2015). Vetengl dokonce obydluje autobiograficky jeden z obrazů sám sebou a projektuje se do postavy hrobníka (Pohřeb sebevraha, 2015). Všem plátnům je společná vetenglovská fialová škála s funerálními akcenty bronzu. Vetenglova fascinace smrtí postrádá onen humanisticko křesťanský Jeneweinův přesah, ale snad právě proto je aktuální a splývá s naší dobou.
Aleš Rezler, ředitel Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory
..