Páteční vernisáží začala výstava výsledků práce letošních účastníků Sympozia současného výtvarného umění Jenewein – Kutná Hora. Čtrnáctého ročníku se zúčastnila šestice Jan Gemrot, Pavel Jestřáb, Ondřej Kopal, Ondřej Opekar, Pavel Vašíček a Vladimír Véla.
.
Galerií Felixe Jeneweina města Kutné Hory pořádaný letní malířský workshop XIV. Sympozia současného výtvarného umění JENEWEIN – Kutná Hora se letos opět stěhoval a tvůrčí prostory byly tentokrát ne v kutnohorském pivovaru Lorec, jako v předchozích třech letech, ale v Nádražní ulici v bývalém sídle zámečnictví Staněk neboli Aeros. Sympozium se konalo v termínu 1. – 14. července 2014 a účastnilo se ho celkem šest umělců – Jan Gemrot, Pavel Jestřáb, Ondřej Kopal, Ondřej Opekar, Pavel Vašíček a Vladimír Véla. S výjimkou o něco staršího Ondřeje Kopala osciloval věk autorů mezi 31 až 35 lety.
K hlavnímu tématu sympozia, tj. „reflexe Jeneweinova díla v současném výtvarném umění“ přistoupili účastníci letošního sympozia různě. Především se tak dělo bez ochoty vystoupit z vlastních tvůrčích programů a uchovali si takřka stoprocentně vlastní umělecký charakter a k tématu se vztahovali zjednodušeně řečeno prostřednictvím obsahových konotací a transferů. V každém případě je jasné, že původní ryzost obsahů a témat Jeneweinových je v 21. století vnímána jako cosi odtažitého. Ostatně Česká republika, která získala v průběhu 20.století z pohledu římskokatolické církve charakter misijního území, se považuje za jednu z nejvíce sekularizovaných zemí Evropy a není to pouze vlivem předchozího působení komunismu, ale tento fakt má kořeny mnohem hlubší. Zcela pevné základy bigotního katolicismu Jeneweinova musíme pochopitelně vnímat, chceme-li úspěšně rozumět tomu, co zobrazoval. Nepostačuje k tomu pouze vnímat formální stránku věci, jakkoliv Jeneweinem umělecky pregnantně vyjádřenou a dnes mu přinášející kontextová zařazování do všech hlavních prezentací českého umění fin de siecle, symbolismu, popřípadě náboženské dekadence.
Prvním alfabeticky v pořadí účastníkem a zároveň nejmladším byl Jan Gemrot (1983), absolvent ateliéru klasických malířských technik prof. Zdeňka Berana na pražské AVU, kde studoval v letech 2002–2008. Dá se směle prohlásit, že je v lepším slova smyslu typickým reprezentantem tohoto ateliéru. Absolutní a rutinní znalost práce s barvou, dokonalá kresba a kompozice jsou základy pro Gemrotova sureálná sdělení, kterými komentuje stavy a pocity duše vlastní i společnosti a jimiž reaguje na současný svět s nejrůznějšími jeho problémy. V Kutné Hoře to byl právě on, kdo byl jasnou spojnicí mezi jeneweinovskou původní formou i aktualizovaným obsahem. Největší Gemrotova práce Modlení, inspirovaná přípravnými Jeneweinovými kvaši z cyklu Rodokmen pro vídeňský kostel v Ottakringu, dodržuje Jeneweinovu barevnost, monumentalizaci póz starozákonních postav a obsahuje křesťanskou symboliku. Akryl na plátně Polovina muže je redukcí jedinečnosti člověka, na pouhý kus masa, i když v dokonalé vnější formě a upravenosti od pasu dolů. Psychologická kastrace lidství se vlastně jeví jako společensky přijatelná, je-li zachována příslušná míra konvence. Typicky Gemrotovskou fantaskní přesmyčkou významů je pak jeho třetí akryl Raketa, s gotickou věží a opěrnými sloupy změněnou na vesmírnou loď. Jan Gemrot si již během působení na AVU získal svou talentovanou malbou místo na současné české umělecké scéně.
Druhým účastníkem sympozia byl Pavel Jestřáb (1979), rodák z Hodonína, od roku 2010 student ateliéru intermediální konfrontace doc. Jiřího Davida. Moravské kořeny Pavla Jestřába se neustále promítají do jeho tvorby. Do Kutné Hory dorazil bezprostředně z půlročního pobytu na Národní tajvanské univerzitě umění, kde absolvoval stáž na katedře čínského malířství a kaligrafie. Tato část jeho studia zjevně přispěla k naprosto kultivovanému projevu, barevné eliminaci na bílou základní plochu s figurálními folklórními výjevy a současně promísení s evropským obsahem. Jeho součástí je vizuální symbolika přítomnosti betelové palmy neboli areky obecné, jejíž plody, betelové ořechy, se žvýkají zabaleny do listů a jejich účinek je stimulantní a antidepresivní. Směs obou typických prvků kultury východní a domácí poskytuje jakési zjevení či tajemství. Postavy v moravských krojích klečí před svatým obrázkem betelové palmy (Kult palmy, 2014), její ratolesti rámují jako pozadí poprsí hanáckých tanečníků (Tři klobouky, 2014), jinde symbolizuje májku (Zjevení, 2014). Jestřáb implantuje do religiózního prostředí cizorodý prvek, ale současně vlastní kulturu trancendentálně exportuje na východ. Pavel Jestřáb se věnuje kresbě, malbě, instalacím, videu.
Ve svých čtyřiceti letech je Ondřej Kopal (1974) stálicí současné malby. Studoval na pražské akademii v ateliéru Jiřího Davida 1996–2001, v roce 2002 diplomoval u doc. Vladimíra Skrepla. Kopalův projev navazuje jednoznačně na nové tendence světové moderní malby 80. let a výsledky street artu. Kombinuje popartové prvky, písmo, promalované fragmenty, se stylizací, čistou barevnou škálou s průraznějším účinkem a zaznamenává vlastní zkušenosti z cest a jiných prostředí (Egypt, Venezuela, Indie, Austrálie, Nový Zéland). V obrazové ploše najdeme u Kopala prvky kultury comics, obsahovou prosycenost hudebními a filmovými ikonami současnosti. Kopal má tendenci vizualizovat nejen zrakový vjem ale i pohyb nebo hudbu. Jeho obrazy vytváří jiný rozměr reality. Na sympoziu vytvořil dvě práce vztahující se direktně k městu Kutná Hora (Kutná Hora, 2014; Barbora, 2014). První s nápisem Kutná Hora, tvořeným vytaženou páskou z magnetofonové kazety na stříbrném pozadí, druhá je QR kódem se siluetou katedrály sv. Barbory, absolutním symbolem Kutné Hory. Bezobsažnost sofistikovaných tématických polemik, jimiž pluralitní společnost doslova překypuje, vyřešil prostřednictvím jednoduché informace kopalovským tagem se sdělením o vlastní přítomnosti v daném místě, což je ostatně nejsilnější znak Kopalovy malby.
Nejmladším zúčastněným autorem byl Ondřej Opekar (1981), po roce studia vyloučen v roce 2009 z ateliéru prof. Milana Knížáka, nyní student v ateliéru intermediální konfrontace doc. Jiřího Davida AVU v Praze. Zabývá se malbou a sochařsko architektonickou tvorbou. Ve svých pracech ze sympozia Die Welt ist alles, was der Fall ist a Wovon man nicht sprechen kann, darüber muss man schweigen se odkazuje k filosofické práci Ludwiga Wittgensteina Tractatus Logico-Philosophicus z roku 1921. Wittgenstein tvrdí: „Většina vět a otázek, které byly napsány o filosofických věcech, není nepravdivá, nýbrž nesmyslná. Nemůžeme proto vůbec takové otázky zodpovědět, nýbrž jen prokázat jejich nesmyslnost.“ Opekar používá expresivně abstraktní malbu. Obrazovou plochu skládá z různých průniků vrstev sdělení a prostorů, mechanicky tento princip využívá i při vlastní tvorbě obrazu. Část malby přeložením plátna otiskuje na její protilehlou stranu a domalovává takto vzniklý tiskový koncept. Již citovaný název druhého Opekarova díla Wovon man… má současně název Oficial School Art. Třetím obrazem je Ekumena, obraz vycházející z helenistického názvu obydlené země. Opekar tedy zjevně reaguje na zmatečnost a neuchopitelnost všeho dění světa.
Pátým účastníkem je v Kutné Hoře se usadivší Pavel Vašíček (1979), který studoval také klasickou malbu na pražské AVU v Beranově ateliéru. Jakkoliv jsou obvykle studenti tohoto ateliéru spojeni s popisným projevem, je Vašíčkovo vidění formulováno jinak a sice skrz zkušenost barokní malby, sklonem k výrazné dramatizaci plochy, nejen vlastním způsobem dynamické malby, ale i prací se světlem a barvou. Obor broušení a rytí drahého kamene, který studoval na střední uměleckoprůmyslové škole v Turnově měl u Vašíčkovy malby vliv na rozklad barvy na množství nejrůznějších barevných plošek, jimiž skládá výsledný tvar, stejně jako je složen tvar broušeného kamene. Nejmarkantnější je tento princip v obrazu Světec, ve volnějším pak skládání ploch v obrazech Rozbřesk a Ticho. Vašíček se s jeneweinovskou tématikou vyrovnává přes její konteplativní náladovost a existenciální obsahy (Světec). Platí i o něm, že se jinak drží v intencích vlastní autenticity a umělecké identity.
Vladimír Véla (1980) je absolventem pražské akademie výtvarných umění, kde studoval v letech 2000–2003 klasické malířské techniky u prof. Zdeňka Berana a intermediální tvorbu u prof. Milana Knížáka v letech 2003–2006. Příklon k sakrální tématice v jeho tvorbě po akademii by měl být sám předpokladem k chápání jeneweinovských obsahů. Vélova práce ovšem od té doby prošla značným posunem, přesto si udržuje schopnost pracovat s reálným základem a posouvat vizuální sdělení do roviny abstrakce, zpracovávat přírodní elementy či jednoduché náměty, povyšovat základní tvar na ústřední motiv. Véla monumentalizuje detaily, skládá je do nových významových pozic. Jedním z jeho rysů je světlo, bereme-li ho v úvahu jako personifikaci jakéhosi vyššího principu, vytvořil Véla na sympoziu tři samostatné cykly Průlezy a Vzpěry. Nechává ovšem otevřenou možnost vysvětlení, je li to průchod mezi dvěma světy nebo jen prostě výraz tísně v ohraničeném prostoru. Používá opět jednoduché prvky, naznačené křížení vzpřímených břeven, temný obrys průchodu rámující plné světlo, nebo zábranu před prosvětleným prostorem. Přirozená Vélova schopnost monumentalizovat souvisí i s jeho příklonem k velkému formátu. Souběžně s malbou na plátno vzniká množství kreseb a maleb na papíře, které zpracovávané téma variují.
Výstava potrvá do 28. září 2014.
Aleš Rezler, ředitel galerie Felixe Jeneweina
.
Nebyly nalezeny žádné obrázky
.