Petr Vincent Havlíček je kutnohorský rodák. Ve svém rodném městě pořádal řadu koncertů. Lidé ho mohli slyšet také na dalších oslavách či jiných akcích pořádaných městem Kutná Hora. Ve své tvorbě se zabývá tématy, která jsou všem lidem blízká a která mohou oslovit snad každého posluchače.
Vinc vydal v prosinci 2022 své druhé album, které pojmenoval Save Me. Od toho prvního se liší tím, že je zpívané v angličtině a žánrově je umělec zařazuje mezi pop-rock. První album Srdcolam písničkář vydal v roce 2019 a písně naladil do folkového žánru.
V následujícím rozhovoru Vinc popisuje svou uměleckou dráhu, ale také upozorňuje na to, že hudba nemusí být nutně jen o poslechu.
Nové album jsi pojmenoval Save Me (Zachraň mě), proč?
Protože jsem měl pocit, že už asi nikdy nenajdu holku, která by mě mohla spasit.
Což je vlastně samo o sobě motiv pro složení písniček. Jaké jiné další motivy jsi použil?
Já jsem použil vlastně úplně stejné motivy jako u předchozího alba. A to byly vztahy a ženy, milostný život a duševní neuspokojenost, hledání sebe sama, lásky a hlavně porozumění. Já ve všech písničkách vlastně brečím, že mě nikdo nevidí a neslyší. Což bych byl rád, kdyby se s poslechem nového alba změnilo.
Takže tvořením písniček ventiluješ své pocity.
No jasně. Někdo chodí na terapii, někdo chodí do sauny, někdo jezdí na kole. A já skládám hudbu. Ventiluju tím svoje vnitřní plutí emocemi. Líbí se mi, že je to způsob, kterým tohle všechno můžu vyklopit před lidmi, kteří mě ani neznají, aniž bych to všechno musel konkrétně popisovat a vyjadřovat. Zároveň se taky zbavím nějakých nepříjemných duševních pocitů a můžu zas jít v životě o krok dál.
Krokem dál by se dalo rozumět i to, že ses posunul od české tvorby k anglické. Proč jsi vlastně změnil jazyk textů?
Chtěl jsem odvrátit pohled od české tvorby někam jinam. V tomhle albu muziku vnímám úplně jinak než v tom přechozím. Písničky v Save Me mají jiné frázování, mám z nich jiný feel, jiný pocit. A líp se mi zpívají.
Je to zvláštní, ale moje dvě alba se proplétají navzájem. První z písniček nového alba, kterou jsem složil, byla Save me. A to bylo před šesti lety, když jsem se toulal po New Yorku. Vlastně jsem tuhle písničku složil ještě dřív než většinu písniček do Srdcolamu. Save Me mi ležela v šuplíku a občas jsem si ji zpíval. Do toho vznikaly další nové písničky. Nechtěl jsem ale míchat jabka s hruškama, tak jsem si dával prostor, až moje hraní dozraje do fáze, kdy bych tyhle anglické písně mohl nahrát a poslat do světa.
V čem si myslíš, že jsou tvoje písničky jiné, v čem by se mohly lišit?
Rozhodně jsou upřímné. Nikdy si nic nevymýšlím, všechno vychází z mého nitra a z mých prožitků. Nesnažím se tím nikoho nijak ovlivnit. Chci to všechno jenom říct. A samozřejmě mě potěší, když se někomu moje tóny líbí. Myslím si, že muzika totiž neoslovuje zevnějšek člověka, nehladí jenom jeho ucho, ale spíš hladí jeho duši. Je pro lidi, kteří se cítí sami. Mým cílem je, aby z těch písniček cítili, že sami nejsou.
V albu se objevují i malé hudební perličky, jemné kytarové riffy, přechody, který nejsou úplně standardní. No, chtěl jsem to mít trošku rozmanitější a milý. Hraju si s tou muzikou, což mě baví.
Složit dobrý text a hudbu, která by přesně vystihovala náladu textu, určitě není snadný úkol. Jak dlouho to zabere tobě?
To je hned, jako rána z čistýho nebe. Jde jenom o to, že musím být v rozpoložení, abych si tu pravdu dokázal sám sobě říct. Když se to takhle potká, písnička vznikne naráz a dohromady, většinou během jednoho dne. Všechny moje písničky vznikají z nějakého niterního pocitu a z nějaké melodie. Potřebuju si to nějak sám přetlumočit a říct si to nahlas. Hodně mi k tomu pomáhá kytara.
Jak ses dostal k hraní na kytaru, jak dlouho na ni hraješ?
To je vtipný, protože já jsem původně pianista. Kytara pro mě byla únik, útěk od té klasické hudby, kterou jsem hrál jako dítě. Kytara pro mě byla rock’n’roll, svoboda vyjadřování. Nemusel jsem se drtit etudy, nemusel jsem hrát koncerty od Beethovena. Mohl jsem si hrát, co jsem chtěl. Mohl jsem si zpívat, co jsem chtěl.
Rock’n’roll Tě naplňuje víc než folk, jak se zdá. Proč jsi nevydal rovnou rockové album?
Řekl jsem si, že tohle český publikum nebude bavit poslouchat anglicky zpívanou muziku od někoho, koho nezná. Napřed jsem potřeboval taky udělat první krok k tomu, aby o mně věděli. Aby se vůbec k uším posluchačů potom dostala ta nová muzika, na které mi záleží.
Rozhodně to není primární důvod k tomu, proč jsem vydal folkové album. Chtěl jsem spíš lidi naučit tu muziku vnímat. Mám pocit, že dneska jsme všichni takoví otupělí. Všechno na nás hraje ze všech stran, ale málokdo dneska poslouchá písničku, která vlastně něco říká. Neposlouchá její hudební a textový nuance. Spíš si ji pustí do pozadí.
Moje písničky se samozřejmě dají poslouchat jako background. Ale když pochopíš, o čem jsou, když tě osloví, tak ti něco do života přinesou. Řeknou, ať se z toho neposereš a ať jdeš dál. Že to bude dobrý, i když je to třeba teď špatný.
Takže ses víc zdokonaloval a posouval a po cestě jsi objevoval nové možnosti, které Tě pak třeba začaly bavit víc.
Jo, přesně. Na začátku jsem samozřejmě věděl kulový. Učil jsem se. Věděl jsem, že nemůžu hned vypálit to, co vidím v hlavě, protože na to ještě nemám. Musel jsem se k tomu dopracovat. Vyhrát se.
Jak dlouho hraješ?
Na elektrickou kytaru hraju teprve tři roky. Na tu akustickou hraju třeba dvanáct let, začínal jsem klasicky u táboráčků. Na klavír hraju dlouho. Na baskytaru dva roky. A na bicí hraju dva měsíce.
Na svých koncertech jsi hrál hlavně písničky ze Srdcolamu, ale občas jsi zahrál i nějaké anglické, které ještě vydané nebyly. Jak publikum reagovalo na anglické texty?
Zdá se mi, že reakce se poslední dobou posunuly, změnily, a v tomhle směru zlepšily. Hodně lidí poslouchá zahraniční interprety. Často někdo ocení více ty anglické, což mě těší, protože tím směrem bych chtěl jít. Jenže pak přijedu hrát někam na malé město nebo na vesnici, a babičky, dědečkové a děti chtějí slyšet něco, čemu rozumí. „Zpívej česky, vole!“ „Hezkej hlas máš, ale kdybys zpíval česky.“ To se mi děje pořád. Nebudu lhát, štve mě to. Chci jim říct, že kdyby ABBA zpívala švédsky, tak ji nikdo z nich nezná.
Pro umělce je důležitá jeho svoboda. Co hraje, jak hraje, proč hraje. Ale zároveň je s popularitou spojené i to, kde hraje a pro koho hraje. Když se tomu nepřizpůsobíš a když k publiku a jeho náladě nepronikneš, tak si můžeš hrát leda tak doma v obýváku. Důležité je najít si vlastní cestu, jak se prezentovat tak, aby se to líbilo lidem i tobě.
Na koho cílíš svými texty, melodií a náladou skladeb?
Nemám přesně vytyčenou cílovku. Zjišťuju, že mě poslouchají spíš starší lidi než moji vrstevníci. Ze statistik, které mám k dispozici, vyplývá, že mou hudbu poslouchají z větší části chlapi, což je pro mě zajímavý zjištění. Boří to společenské předsudky.
O čem tedy je Save Me?
Je to pět písniček, které jsou od srdíčka a jsou pro lidi. Nejsou jenom o lásce, ale hlavně jsou o tom, abychom k sobě byli hodní. Abychom se navzájem viděli. Takže vlastně jsou o lásce, ale i sebelásce a o přátelský lásce.
Dora Procházková
