V úterý 10.října byla před Galerií Středočeského kraje zahájena výstava Střední Čechy v Paměti národa. Chvíli před zahájením se v kanceláři oddělení školství a kultury sešel autor výstavy a kurátor Jan Blažek (JB) s vedoucí odboru cestovního ruchu, školství a kultury Dagmar Ostřanskou (DO), vedoucí oddělení cestovního ruchu a vnějších vztahů Kristýnou Šimonovou (KŠ), vedoucí oddělení školství a kultury Lucií Francovou (LF) a referenty oddělení kultury Jaroslavou Brandejskou a Pavlem Ladrou. V přátelské atmosféře jsme připravili krátký rozhovor.
KŠ: Jak tato výstava vznikala a jaká je obecně geneze podobné výstavy?
JB: Dříve než na otázku „jak“, odpovím „proč“ vznikla. Ve spolku Post Bellum v projektu Paměť národa se snažíme zaznamenávat vzpomínky pamětníků klíčových událostí 20. století. Máme je v naší sbírce, jsou veřejnosti přístupné a klademe si otázku, jak tento odkaz ukazovat veřejnosti lépe. Z našeho pohledu není lepší možnost než přinášet příběhy do míst, kde se odehrály. Prostřednictvím výstav, jako je tato, se snažíme regionům jejich příběhy a osudy vracet.
A jak výstava vznikala? V našem archivu jsou opravdu tisíce příběhů, desetitisíce hodin nasbíraného materiálu. Těmi nahrávkami jsem se prohrabával, naposlouchával je, vybíral příběhy, psal ty konečné texty. Ale v procesu geneze výstavy jsem já až poslední kapkou, protože hlavními autory jsou lidé, kteří nám vyprávěli své prožitky, a dále samozřejmě stovky lidí, kteří vyhledávají a oslovují pamětníky, tedy naši dokumentaristi. I já jsem jeden z nich, ale důležité jsou stovky lidí, kteří tuto práci dělali už přede mnou. Mnozí z nich jsou ze středních Čech.
KŠ: Mezi vašimi kolegy dokumentaristy jsou i studenti, mladší věková kategorie do 20 let, pro které je např. rok 1989 hlubokou minulostí?
JB: Ano, máme kolegy i z této mladé generace a projevují o dokumenatristiku zájem. Hlásí se nám o účast a my jin cíleně jdeme naproti. Máme velké vzdělávací oddělení, které propojuje dnešní žáky a studenty s generací pamětníků, ten projekt se jmenuje Příběhy našich sousedů. Skupinky studentů se tak učí ústě ke generacím, které nám předcházely. Ale osvojí si i techniky dokumentaristiky a často jejich snažení vede k tomu, že objevíme skvělý příběh, který byl zatím ukryt.
KŠ: Zaměřují se studenti konkrétně na oblast svého regionu a i způsob, jakým se historie odvíjela v odlišných regionech?
JB: V Příbězích našich sousedů je primárním úkolem hledat pamětníky ze sousedství. Může se stát, že v bezprostředním sousedství našeho bydliště se před desítkami let odehrávaly příběhy, které si už málokdo pamatuje (nebo nikdo), a i to se snažíme zaznamenávat. Naši sousedi ale někdy s sebou nesou příběhy, které se odehrály někde jinde. Kromě toho se do míst svého dětství a mládí vracejí i lidé, kteří odjeli do ciziny, třeba do Německa nebo do Izraele.
KŠ: Zmiňujete Německo nebo Izrael. Z jaké nejvzdálenější země jste měli respondenta?
JB: Asi vám neřeknu na kilometry nejvzdálenější zemi, ale usilujeme i o zapojení zahraničí. V naší sbírce najdeme například pamětníky z Argentiny, Jižní Afriky, Austrálie.
KŠ: Nejenže mladí lidé také sbírají příběhy, ale když se pak účastní výstav, jak na výstavy školní žáci a studenti reagují? Chápou příběhy, pozastavují se nad minulostí?
JB: Měl jsem úžasný zážitek v jednom městě na východ od Prahy – šel jsem se podívat na tuhle výstavu hned jak byla instalovaná, jestli se někdo bude zajímat či pozastavovat. Skutečně tam stál hlouček mladých lidí, kteří si psali poznámky. Dal jsem se s nimi do řeči a ukázalo se, že jde o studenty dějepisného kroužku tamního gymnázia. Ptali se velice fundovaně, a to pro mě bylo velikým zadostiučiněním. Nemohu říct, že by všichni historii chápali, někdo má větší cit pro dějepis, někdo spíš na matematiku, ale obecně registruji v mladé generaci zájem. A hlavně nepředpojatost.
KŠ: I vy jste sbíral příběhy pamětníků, máte nějaký konkrétní příběh, která vás nejvíc inspiroval či oslovil?
JB: Člověk tuto práci dělá s nadějí v to, že ten nejzajímavější a nejinspirativnější příběh teprve objeví. Jiná věc je, že nemám tu troufalost, abych porovnával prožité příběhy, každý je jedinečný a nesrovnatelný… ale jsem nyní v Kutné Hoře a součástí výstavy je příběh pana Richarda Junga. V jeho životě najdeme několik rovin a důležitých vrstev. Za války se pan Jung aktivně jako mladý člověk podílel na protinacistickém odboji, o čemž velice skromně vyprávěl, poté po válce žil v zahraničí a studoval na Sorbonně. Vrátil se do Československa r. 1948, kdy sám jako jeden z mála pochopil, že se zase nastupuje režim, který jde proti svobodě jednotlivců. V tom se zorientoval a snažil se v Československu odboj obnovit, nicméně společnost na to nebyla zralá. Dostal se opět, poměrně dobrodružně, do zahraničí, kde působil jako uznávaný odborník, psycholog. Hned v roce 1991 se do Kutné Hory vrátil.
LF: Pan Jung zemřel v roce 2014 a jeho příběh byl zdokumentován vaším kolegou již dříve. Dostal se jeho příběh do výstavy již před delší dobou, nebo byl začleněn do výstavy jako doplnění?
JB: Když jsme se zamýšleli nad tím, jak pro střední Čechy vymyslet výstavu, chtěli jsme nejprve během jednoho roku pořídit a natočit 12 nových rozhovorů, které by byly vzpomínkami ještě žijících osob, kde by kontakt s publikem byl bezprostřednější. Nakonec jsme se ale rozhodli poskytnout hlubší sondu do sbírky Paměti národa. Za 20 let naší činnosti jsme totiž zaznamenali řadu významných příběhů, na které bychom neměli zapomínat. Pan profesor Jung už není delší dobu mezi námi, ale jeho příběh je natolik silný, že se mu jen tak něco nevyrovná. Rozhovor s ním byl natočen tady v Kutné Hoře, tuším že to bylo rok či dva před jeho smrtí.
DO: Také bych zmínila, že když přišla nabídka výstavy, nebyl v té době do výstavy zahrnut příběh pana Junga.
JB: Nebyl, ale bez zapojení jeho příběhu bychom Kutnou Horu ani neoslovovali k hostování výstavy. Princip je, aby ve výstavě byl vždy lokální příběh, proto ji i obměňujeme. Zároveň jsme se opravdu snažili poskytnout širší záběr toho, co se ve 20. století dělo. A to nejen ve středních Čechách, ale vůbec v celé české společnosti. Příběhy mají určitou časovou posloupnost, je zahrnuto téma holokaustu, Lidice, odboj, mezidobí 1945-1948, 50.léta a politické procesy, roky 1968 i 1989. A důvod, proč jsme zařadili do výstavy příběh pana Junga, byla jeho činnost ve dvojím odboji.
KŠ: Tato výstava absolvovala již zastávky v Příbrami a v Milovicích, což jsou obě místa zatížená svou historií (Příbram – lágr Vojna, Milovice vojenské území, pozn.red.). Hrají roli ve výstavách i tyto aspekty?
JB: Každé místo má své příběhy, na každé zastávce výstavy jsme našli lokálního pamětníka. Příbramský příběh je příběh politického vězně a mukla z příbramských dolů. Milovické příběhy jsou osudy vojáků, i zpoza českých hranic. Máme tam příběh polského vojáka, který v r. 1968 do Milovic přijel, a ruského vojáka, který v Milovicích působil v roce 1989. Ruský příběh je zajímavý v tom, že pamětník podobně jako polský tankista při hovorech s českými lidmi poznal, že tu není vítán. Což nejprve při vjezdu do Československa nevěděl. Nakonec se mu podařilo za poměrně dobrodružných okolností kasárna opustit, po revoluci získal azyl a dodnes žije v České republice.
Výstava vznikala v únor a březnu 2022. Vnímali jsem tehdy paralely mezi ruským vpádem na Ukrajinu a tím, co se u nás dělo za války a za okupací. Proto tak rezonovala postava ruského vojáka, kterého někam poslali, ni mu neřekli kam, a vsugerovali mu, že bude vítán a oslavován.
Děkujeme za rozhovor. Výstavě přejeme co největší pozornost návštěvníků. Panu Janu Blažkovi děkujeme za čas strávený v Kutné Hoře a přejeme hodně dalších úspěchů.
kš