Letošní 100. výročí narození spisovatele, novináře a scénáristy Arnošta Lustigapřipomíná mezinárodní multižánrový projekt FestivAL100, který propojuje deset zemí na čtyřech kontinentech. Festival se uskuteční i v Kutné Hoře. Umělecké a kulturní akce, filmové projekce i vzdělávací programy nabídne v kině Modrý kříž, knihovně, GASKu, Tylově divadle, Průvodcovské službě Kutná Hora nebo v zapojených školách. Je připomínkou a poselstvím muže, který přežil holocaust a dokázal o něm svědčit bez nenávisti, s hlubokou vírou v lidskost. Spisovatelku a dokumentaristku Evu Lustigovou, dceru Arnošta Lustiga, spoluzakladatelku a ředitelku jeho nadačního fondu, která na uchování otcova odkazu dlouhodobě spolupracuje se spoluzakladatelem a svým bratrem Josefem, jsme požádali o zodpovězení několika otázek. .
Součástí festivalového programu v Kutné Hoře je putovní mezinárodní venkovní výstava Já chci být člověk. K vidění je od 10. ledna a potrvá do 31. května. Nyní je k vidění před kutnohorskou knihovnou. Jaké je její hlavní poselství?
Na úvod bych si dovolila krátkou vsuvku k celému festivalovému programu v Kutné Hoře. Jeho podoba předčila má očekávání – hluboce mě těší šíře zapojení i tvůrčí energie našich partnerů. Festivalový program je zde skutečně mimořádně pestrý.
K Vašemu dotazu o výstavě – symbolicky se naše výstava Já chci být člověk v Kutné Hoře poprvé objeví před Knihovnou Kutná Hora. Arnošt byl spisovatelem tělem i duší, a právě toto místo proto vnímám jako prostor, kde by mu bylo dobře – kde by měl radost z toho, že hned vedle stojí krásná knihovna vedená inspirativní paní ředitelkou Gabrielou Jarkulišovou.
Výstava je zde vůbec poprvé instalována ve venkovním prostoru. Obvykle ji uvádíme v planetáriích nebo například na konferenci astrofyziků ICHEP. Tematicky se totiž nezabývá jen tím, jak Arnošt Lustig vnímal svět a lidi kolem sebe, ale i propastí mezi mimořádným pokrokem vědy na jedné straně a zaostáváním naší lidskosti na straně druhé. Do vědeckého rozvoje vkládá společnost obrovské množství energie a prostředků. A to je dobře, pokud to slouží pokroku a lidem. S kultivací lidskosti – přestože je pro naši existenci klíčová – to už není tak slavné.
Celkově je tato výstava vlajkovým projektem Nadačního fondu Arnošta Lustiga a výzvou mladým i starším k sebereflexi, která může vést k lepšímu a spravedlivějšímu světu. Do pomyslného vesmíru vysílá „vizitku“ humanismu a univerzálních hodnot zakotvených v myšlenkovém odkazu Arnošta Lustiga. Do širšího povědomí veřejnosti se dostala už na podzim roku 2022 v Královském planetáriu v Bruselu jako součást prezentace české kultury v rámci předsednictví České republiky v Radě Evropské unie. Následně putovala do hvězdáren a planetárií v Praze, Brně a Ostravě. Letos v dubnu, v rámci FestivALu100, doputuje ve své rozšířené podobě s uměleckou instalací vytvořenou Marií Kopeckou Verhoeven a Dominiquem Defontaines z pařížského uměleckého spolku Rés(O)nances do planetária v Netanji v Izraeli.
V kině Modrý kříž se od 21. do 23. ledna uskuteční minifilmový festival. Projekce pro širokou veřejnost a pro školy představí mezinárodně oceněné filmy podle scénářů či námětů Arnošta Lustiga, např. Démanty noci, Transport z ráje nebo Ditu Saxovou. Který z těchto filmových svědectví považujete za nejsilnější a proč?
Na to se těžko odpovídá – každý film má co říct a činí tak svým osobitým jazykem. Všechny scénáře vycházejí z beletrie Arnošta Lustiga: Démanty noci jsou adaptací povídky Tma nemá stín, Transport z ráje je volnou adaptací několika textů z jeho prvotiny, povídkového souboru Noc a naděje, a Dita Saxová vznikla podle stejnojmenné balady. Ta byla zároveň jeho první knihou s ženskou protagonistkou, napsanou ještě před novelou Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou.
První dva filmy se odehrávají v období druhé světové války, Dita Saxová už zachycuje poválečné období. Výběrem těchto filmů se snažíme divákům nabídnout pohled do duší lidí, kteří museli o svůj život bojovat. Nekonvenčním způsobem je vtahují do děje a ukazují, že člověk může přežít i nepředstavitelné – a přesto si zachovat lidskost. Všichni hrdinové těchto mezinárodně oceňovaných filmů se musejí opírat o vlastní vůli, odolnost, vynalézavost, lidskou solidaritu a hlavně také o to nepředvídatelné, o štěstí.
Velká část kutnohorského programu míří na studenty (školní projekce, studentský kulatý stůl v GASKu). Co může příběh a odkaz Arnošta Lustiga říct dnešním teenagerům vyrůstajícím v digitálním světě? Jaké poselství jim podle Vás nese?
Začala bych tím, že dnešní mládež bychom neměli podceňovat. Ano, vyrůstá v digitálním světě, ale dobře ví, co z nás dělá člověka a co je dobré, správné a spravedlivé. Vidím to ve školách nejen v Česku, ale i v zahraničí, jako např. ve Švýcarsku, Rakousku nebo Indii, kde také pořádáme vzdělávací workshopy na téma humanismu a jinakosti.
Arnoštova zpráva vyplývá z jeho nejvroucnějšího přání, aby už nikdy nebyla válka. To vykřiklo jeho osmnáctileté srdce v roce 1945. Co to znamená v dnešním světovém kontextu, ve kterém války a další zločiny proti lidskosti, hlad, chudoba, nemoci a nerovnosti se šíří alarmujícím tempem a své expanzující místo má umělá inteligence, jež naštěstí ještě nepromlouvá hlasem Golema? (Mimochodem Arnošt tuto pražskou židovskou legendu ztvárnil ve filmovém scénáři).
V Arnoštově zprávě tedy nalézáme vše mírotvorné, vše, co je zapotřebí k míru – vnějšímu i vnitřnímu. Obsahuje jeho demokratické zázemí a celoživotní kultivaci lidskosti, univerzálních hodnot a lidských práv, solidaritu a smysluplné mezilidské vztahy v synergii s kritickým myšlením.. Tato zpráva míří na mladou generaci – přičemž platí napříč všemi.. Zároveň je důležité, aby mladí lidé chápali život jako příležitost udělat něco podstatného pro lepší, spravedlivější, laskavější a radostnější svět. Aby se zapojovali do občanské společnosti jako zodpovědní a neustále se vzdělávající lidé s nadhledem. A aby si hlídali svoji důstojnost.
V září čeká diváky v Tylově divadle dramatizace tatínkových povídek. Můžete přiblížit, které z nich budou uvedeny?
Jedná se o beletrii z pozdních 50. a raných 60. let minulého století, jako například Naděje nebo Záře půlnočního slunce. Jelikož v dramatizaci vystoupí zasloužilí herci – manželský pár Carmen Mayerová a Petr Kostka – vybrala jsem dvě povídky, ve kterých si možná zahrají sami sebe, kdyby… Je to, jako by tyto povídky Arnošt napsal právě pro ně. A povídku, ve které bude vystupovat Tereza Kostková, nechám jako překvapení. Ale také jí bude velmi slušet. Dramatizace nezůstane bez živé hudby, počítám s klarinetistkou Annou Paulovou a akordeonistou Jiřím Lukešem Při našem setkání s Petrem Kostkou na Židovské obci v Praze minulý měsíc mi prozradil, že se s Arnoštem osobně znali – a my se tak na nadcházející představení těšíme o to víc.
Žijeme v době plné konfliktů a nejistoty. O to naléhavější se zdá být odkaz Vašeho otce. Jak tuto situaci osobně vnímáte? Myslíte si, že se z jeho poselství dokážeme poučit?
Vnímám to podobně jako Arnošt – byli jsme si zpřízněnými dušemi. Poučit bychom se měli, přesto si na základě své životní zkušenosti bohužel myslel, že lidé jsou nepoučitelní a že „pokud budou mít lidské vlastnosti, nebudou lepší“. Nelze mu v tom než dát za pravdu. Proto kladl takový důraz na vzdělávání mladé generace. Během dlouhého exilu po okupaci Československa v roce 1968 se stal univerzitním profesorem a po sametové revoluci, po návratu do vlasti, v této profesi pokračoval paralelně s psaním. Vzdělávání je proto i jedním z klíčových pilířů našeho nadačního fondu a věnujeme mu patřičnou pozornost.
O potřebě poučení se z minulosti bych ráda připomněla Arnoštova slova: „Lhostejnost a netečnost k nebezpečí pokládám za horší než samo nebezpečí. Ve školách by se měli žáci dozvídat, jak vzniká neonacismus, odkud se berou neonacistické tendence a nevhodný radikalismus, kde je jejich podhoubí. Je nutné věnovat pozornost mladým lidem a vysvětlovat jim, co to byl nacismus, jak ohrozil české země. Připomínat, co říkali Hitler nebo Heydrich – že v této zemi nemá Čech co dělat, že je to odvěké německé území. Dějepis by měl být povinným předmětem. Důležitým předmětem. S moudrými učiteli.“
Vzhledem k současnému dění je jeho odkaz čím dál aktuálnější. Právě to nás s bratrem Pepim přivedlo k založení nadačního fondu s vizí lepšího, spravedlivějšího světa a s mottem Uměním k lidskosti – to je naše pomyslná „červená nit“. Vycházíme přitom i z jeho výroku, který mě mimochodem inspiroval k napsání libreta k výstavě Já chci být člověk: „Problémem civilizace je, že narůstá pomalu, milimetr po milimetru, a její tenkou slupku můžete seškrábnout za týden, za měsíc… Je snadnější ničit než rozšiřovat civilizaci, stejně jako je snadnější najít nepřítele než přítele.“
Jak je připomenuto na webových stránkách lustigfoundation.cz, Arnošt Lustig měl rád lidi a věřil v život, spravedlnost, kamarádství, odvahu a lidskou důstojnost. Byl přesvědčen, že pokud člověk ze sebe vydá to lepší, tyto hodnoty nakonec vždy zvítězí. Byl si přitom vědom, že „v každém z nás je to lepší i to horší“. Kdybyste měla vybrat jednu životní radu nebo postoj Vašeho tatínka, který Vás provází i v těžších chvílích, jaký by to byl?
V těch těžších ale i lehčích chvílích mě zvlášť inspiruje text, který si Arnošt vymyslel jako svůj epitaf. Stačilo by, kdyby kolemjdoucí si na náhrobku mohli přečíst „Byl to slušný člověk, který držel slovo, nikdy nikoho nepodrazil a byla s ním legrace.“ To stačí i mně.
Sté výročí narození a mimořádný celosvětový dosah Arnošta Lustiga byly uznány organizací UNESCO, což se odráží v jeho zařazení na prestižní seznam významných výročí UNESCO připomínaných v období 2026–2027.
pra
