Letošní 26. ročník jeneweinovského sympozia, pořádaného z iniciativy Galerie Felixe Jeneweina, přivedl od 1. do 14. července do Kutné Hory výrazné osobnosti současného českého výtvarného umění. Malíři, kreslíři i sochaři přijali výzvu ředitele galerie Aleše Rezlera reagovat na dílo a odkaz významného kutnohorského rodáka Felixe Jeneweina v prostředí, kde žil a tvořil. Nešlo přitom o napodobování jeho stylu, ale o hledání vlastního výtvarného dialogu s jeho tématy, způsobem vidění světa i jedinečnou atmosférou města. Pozvání na letošní ročník sympozia přijali Martin Zálešák, Oldřich Tichý, Jiří Petrbok, Kateřina Adamová a TEA. S výsledky letošního ročníku sympozia se bude moci veřejnost seznámit na tradiční výstavě v Galerii Felixe Jeneweina, která představí nově vzniklá díla všech zúčastněných autorů. Vernisáž se uskuteční 4. září od 17 hodin a výstava potrvá do 25. října 2026
Jedním z účastníků letošního ročníku byl malíř a pedagog Martin Zálešák, výrazná osobnost současné české malby, jehož tvorba je dlouhodobě spjata s krajinou a proměnami přírodních struktur. „Jeho obrazy a kresby nevycházejí z pouhého záznamu skutečnosti, ale z dlouhodobého pozorování přírody jako prostoru neustálého růstu, proměny a plynutí času,“ uvedl v medailonu o autorovi Aleš Rezler s tím, že přesnost pozorování propojuje s mimořádnou malířskou citlivostí pro strukturu, světlo a barevné nuance, díky nimž i zdánlivě obyčejné motivy získávají meditativní a symbolický rozměr.
Výraznou osobností sympozia byl také Oldřich Tichý. Patří k autorům, jejichž tvorba vychází z hlubokého vztahu ke krajině, přírodním strukturám a osobní zkušenosti. „Motivy stromů, větví, kamenů, ptáků či prostých předmětů nejsou pouhým záznamem skutečnosti, ale stávají se nositeli vzpomínek, emocí a vnitřních stavů. Tichého obrazy působí klidně a soustředěně, zároveň však skrývají silné napětí mezi konkrétním prožitkem a imaginací. Jednotlivé obrazy spolu vedou tichý dialog, v němž se prolíná minulost se současností a osobní paměť s obecnější zkušeností člověka,“ dodal Aleš Rezler. Loňská výstava Kousek nekonečna v sedlecké katedrále ukázala, jak silně dokáže tvorba Oldřicha Tichého komunikovat s historickou architekturou a duchovním prostředím.
Do Kutné Hory se po letech vrátil také malíř, kreslíř a pedagog Jiří Petrbok, který je s historií sympozia dlouhodobě spojen. „No jo, letí to. Jako by to bylo dnes, když jsme na prvním sympoziu šli s Jirkou Surůvkou na South Park v místním letním kině. Do Kutné Hory jezdím rád, měl jsem tu již dvě samostatné výstavy a občas jsem zavítal na výstavu účastníků minulých sympozií,“ řekl Jiří Petrbok, který mnoho let působil jako pedagog ateliéru kresby na AVU, takže byl u zdroje talentů, které mohl propojit s Alešem Rezlerem. „Dá se tedy říct, že v Kutné Hoře malovala velká část našich studentů. A v té souvislosti mě napadá, že odsud pochází Petr Vaňous, který byl několik let mým asistentem na AVU. Na letošní ročník jsem se záměrně nijak nepřipravoval s tím, že si zase po letech projdu místní muzea, katedrálu svaté Barbory, GASK, atd. a co mě jako první nějakým způsobem zaujme, namaluju. Vyhrála to svatá Barbora průvodkyně chrámem,“ dodal.
Ve své tvorbě se lidské figuře a jejímu niternému prožívání dlouhodobě věnuje také kreslířka a malířka Kateřina Adamová. Právě v tomto směru našla nejvýraznější spojnice s tvorbou Felixe Jeneweina: „Našla jsem několik styčných bodů a těch se pokouším držet. Stejně jako Felix Jenewein i já jsem figuralista. Jeneweinův existencionalismus, umělecké vyjádření pocitů utrpení, zmaru a tíživé atmosféry doby jako například byla Bitva na Bílé Hoře, se potkává s mými osobními úzkostmi, které mne v poslední době velmi zasahují. Strach z ohrožení osobní i národní svobody, blížící se válečné konflikty a zároveň pocit marnosti z neexistující možnosti jakéhokoliv rozumného dialogu jsou poslední dobou zcela standardní psychická zátěž. Společně s mystickou atmosférou nočního města, jeho nadzemí i podzemí a mým přechodným, podle mé rodiny iracionálním strachem :-), který zažívám po týdnu stráveném sama v jednom z domů ve staré zástavbě města, z toho všeho vznikl obraz Strašák.“
Jiný pohled na Jeneweinův odkaz přinesla sochařka TEA, která pracuje s prostorem a materiálem. „Tak jako byl pro Felixe Jeneweina jasně daný jazyk malby a kresby, tak pro mě je to sochařina. Vůbec neřeším otázku, jak převést inspiraci z 2D do 3D, protože je to přirozená součást mé práce. Pracuji a přemýšlím ve svém médiu, a jestli čerpám z maleb, kreseb, prostředí nebo lidí, kteří mě obklopují, už není rozhodující. Důležité je, aby vůbec nastal zmíněný moment inspirace, což, jak se ukázalo, v krásné Kutné Hoře nebyl problém. Prostředí Galerie Felixe Jeneweina je skvělým geniem loci a lidé, které Aleš Rezler vybral pro letošní ročník sympozia, jsou tím nejdůležitějším prvkem, který naplňuje můj pobyt i práci radostí,“ uvedla TEA.
Letošní sympozium znovu potvrdilo, že odkaz Felixe Jeneweina zůstává živou inspirací i pro současné výtvarné umění. Rozmanitost autorských přístupů ukazuje, že dialog s dílem významného kutnohorského rodáka může mít mnoho podob, od intimní osobní výpovědi přes krajinu až po prostorové objekty.
M. Pravdová
