V listopadu letošního roku si kutnohorské Městské Tylovo divadlo bude připomínat 80. výročí slavnostního otevření. V jedenáctidílném seriálu Miroslava Štrobla vás provedeme historií uplynulých desetiletí. Postupně tak budete mít možnost z jednotlivých částí vytvořit kompletní publikaci o kutnohorském divadle, které dnes patří mezi technické památky české architektury.
V úvodní části našeho seriálu k osmdesátileté historii Městského Tylova divadla v Kutné Hoře jsme se věnovali samým začátkům kutnohorského divadelního života i snahy o postavení samostatné divadelní budovy, počínaje rokem1843. Byl položen symbolický základní kámen ke kutnohorské divadelní tradici, která k současnému letopočtu trvá již 170 let. Na položení základního kamene k divadlu, nesoucímu Tylovo jméno si však veřejnost musí počkat ještě pěknou řádku desetiletí. Určitým mezníkem se v roce 1857 stalo dokončení stavby Reálné školy na Komenského náměstí(1). A zásluhou Dr.Štětky zde tehdy již zavedený kutnohorský ochotnický spolek získal pro sebe přijatelně velký sál, který byl upraven pro ochotnická představení. Moudří městští radní věnovali spolku z městských lesů dřevo na postavení jeviště místním truhlářským mistrem Ignácem Velíškem, další místní živnostník malíř Josef Richter sál vymaloval a spolek Hvězda(2) dal vlastním nákladem namalovat oponu, na níž byl v živých barvách vyveden pohled na Kutnou Horu. Opona se však bohužel nezachovala. K uhrazení dalších nákladů byly Ochotnickým spolkem vydány akcie, které se téměř obratem rozprodaly, takže potřebné finance byly zajištěny. Město přijalo takto zřízené divadlo do svého vlastnictví, starost o provoz pak zůstal na bedrech spolkové základny. Dr.Štětka byl jmenován ředitelem divadla, pokladníkem se stal obchodník Václav Šafránek a byly stanoveny nejen ceny vstupného v rozpětí od 1zl. 30 kr. do 8kr. na místa k stání. A tak 17.srpna 1857 bylo v novém sále slavnostně uvedeno první představení, jímž byla již osvědčená veselohra K.S.Macháčka Ženichové. Do konce téhož roku zde bylo ještě uvedeno 15(!) premiérových představení, což je na dnešní dobu věc téměř nepochopitelná, nicméně vysvětlitelná skutečností, že masová „zábava“ televizního typu byla věc naprosto neznámá.
Městské ochotnické divadlo v Hoře Kutné
Stávající prostory se záhy staly nadšeným ochotníkům poněkud těsné. Hlediště mělo kapacitu pouhých 142 míst k sezení, 20 míst k stání a těm „lepším divákům“ byla k dispozici pouze jediná lóže s 6ti obyčejnými židlemi. O nějakém technickém vybavení jeviště ani nebylo možno mluvit. A tak byla v roce 1865 požádána slavná městská rada o povolení přístavby, jejíž celkové náklady se ochotníci zavázali pokrýt z výtěžků vlastní činnosti. Město dalo ochotníkům souhlas a ke stávajícímu sálu bylo přistavěno nové jeviště podle projektu ředitele Reálné školy Josefa Zacha. Novou oponu v barvách zářivých provedl čáslavský malíř Josef Havle a 17.srpna 1865 se poprvé otevřela před premiérovým představením dvou jednoaktových her – Ženské slzy od J.Novotného a Obžínky sepsané H.a V.Zapovými. Příjem 97 zlatých a 15 krejcarů byl dobrý počinek. V záhlaví plakátů, oznamujících toto představení najdeme označení Městské ochotnické divadlo v Hoře Kutné. O Tylovi ani zmínka. Nicméně v soupisu divadelních představení najdeme v rozpětí let 1843-1865 celkem 29 titulů, jejichž text je dílem J.K.Tyla(3). Zatím pouze jako oblíbeného dramatika, jehož jméno se později stane předmětem debat nezřídka bouřlivých. To již ale půjde o pojmenování zcela jiné budovy. Zatím bylo důležité hrát a získávat peníze. Ne na honoráře herců. Ti svůj čas věnovali zcela nezištně zdarma, což ostatně ochotníci dělají dodnes. Zcela v duchu vypjatého vlastenectví 19.století bylo důležité věnovat peníze na dobročinné účely. A tak ze vstupného odváděl ochotnický spolek nemalé částky například Městské nemocnici, Ústavu chudých, školním knihovnám, občanům postiženým povodněmi, Nadaci na ošacení chudých dítek, a v neposlední řadě i na stavbu pražského Národního divadla.
Když ne divadlo, tak alespoň pomník!
Do roku 1873 se představenstvu divadla podařilo díky aktivní činnosti uhradit veškeré pohledávky z realizovaných investic a zdálo se, že je vše v nejlepším pořádku. Dosud poklidné soužití školy a divadla však začalo dostávat povážlivé trhliny. Škola totiž potřebovala nové prostory pro svojí výuku a v tomto okamžiku bylo jasné, kde je získat. Zkrátka – ochotnické divadlo dostalo ze školy výpověď. Vyvolalo to velkou bouři v řadách ochotníků i uměnímilovné kutnohorské veřejnosti, ale veškeré protesty byly zbytečné. 11.března 1875 se za představením hry J.J.Kolára Casanova naposled zavřela opona a vzápětí ohlašoval obecní strážník veřejnou dražbu na prodej zařízení divadla. Té se sice podařilo zabránit zásahem členů místní Řemeslnické besedy, která naprostou většinu majetku zakoupila, ale až do roku 1884 divadelní činnost v Kutné Hoře téměř zanikla. Zdálo se, že za své vezmou i úvahy o stavbě divadla. Ale stal se pravý opak. Právě v této téměř beznadějné situaci se stále hlasitěji ozývaly výzvy k postavení divadla, jako samostatné budovy, reprezentující Tylovo rodiště. Nemalou roli zde sehrála skutečnost, že v té době se nedaleká Čáslav právem chlubila svým Dusíkovým divadlem, otevřeným v roce 1869 a budoucí pražské Národní divadlo se sice pomalu, ale přece zvedalo ve svých základech. Kutnohorští patrioti si tedy považovali za čest bojovat o divadlo kutnohorské. Teď bychom očekávali, že na štítu tohoto boje bude neseno jméno Tylovo. Omyl ! Na onen pomyslný bojový štít o postavení divadla bylo totiž vyneseno jméno další významné osobnosti druhé poloviny 19.století – Karla Havlíčka Borovského. Soudní proces s politickým podtextem, odehrávající se v kutnohorské soudní síni 16.prosince 1851 byl velmi silným impulzem, zanést natrvalo jméno tohoto politického bouřliváka do kutnohorské historie. Divadelní budova s jeho jménem v průčelí by byla pomníkem vpravdě veledůstojným. Poněkud paradoxně u zrodu takto nastíněné vize, při níž Tyl musel (pravda, pouze na čas) symbolicky ustoupit K.H.Borovskému stál týž muž, který byl Tylovým současníkem a přítelem – Dr. J. J. Štětka. Doba se však změnila. Tyl, miláček národa, byl v tomto období již tři roky kryt prostým hrobem v daleké Plzni a naopak, Kutná Hora se díky vyhranému Havlíčkovu soudnímu procesu stala – byť nakrátko – středem pozornosti české vlastenecké veřejnosti. A tak Dr. Štětka, v té době již starosta Kutné Hory, utvořil s několika bývalými ochotníky Sbor Havlíčkova divadla. Zůstalo však pouze u snahy a s výjimkou vybírání členských příspěvků se práce Sboru nehnula kupředu. Dr.Štětka, muž bezpochyby velmi zdatný, ale i ctižádostivý to však nevzdal. „Když ne divadlo, tak alespoň pomník!“ A v duchu této teze přetvořil Sbor Havlíčkova divadla ve Sbor ku postavení pomníku K.H.Borovskému. Nutno dodat, že v tomto případě dotáhl svojí snahu do vítězného konce a v roce 1883 byl za obrovské celonárodní manifestace Havlíčkův pomník slavnostně odhalen a jeho vztyčená paže a zachmuřená tvář jako by mimo jiné upozorňovala, že kutnohorská veřejnost si na svoje divadlo musí ještě celých padesát let počkat. Ale nepředbíhejme.
Spolek pro postavení divadla Tylova
Spory o divadelní budovu, o jejíž potřebě nebylo pochyb, totiž zdaleka nekončily. Pokud jde o název, zanesený do zatím neexistující budovy, objevil se určitý kompromisní návrh z úst nového starosty města Dr. Říhy, aby si Kutná Hora postavila Národní divadlo, bez jmenné dedikace. Jistou inspirací zde byla nesporně Praha se svým Národním divadlem. A tak byl vytvořen zvláštní výbor, do jehož čela byl postaven kutnohorský advokát Dr. Auředníček. Ten však vzápětí navrhl, aby celá záležitost kolem uvažované stavby byla prozatím odložena vzhledem k „úkolům, pro město významnějším“. Auředníčkův požadavek o odklad stavebního záměru však nevydržel ani rok a již v roce 1884 byl ustaven Spolek pro postavení divadla Tylova. I v tomto kroku najdeme logiku: Havlíček svůj pomník již měl, Tyla však připomínala pouze pamětní deska, slavnostně odhalená na jeho rodném domě v roce 1856 a ulice, nesoucí Tylovo jméno od roku 1868.A to se kutnohorským patriotům zdálo poněkud málo. A tak zmíněný Spolek pro postavení divadla Tylova atakoval vedení města, aby se zasadilo o realizaci vlastní divadelní budovy, dedikované J. K. Tylovi. Celá záležitost dostala spád. Byla vypsána veřejná soutěž na stavbu, které se vedle pražských osobností Vratislava Pacovského a Ludvíka Láblera zúčastnil i kutnohorský stavitel Čeněk Dajbych a učitel Josef Spudil. Městské zastupitelstvo zvolilo na své schůzi 8.ledna 1885 zvláštní výbor, jehož úkolem bylo vybrat vhodný pozemek ke stavbě a sehnat potřebné finance. Na další jednání 24.června téhož roku vyhlásilo záměr, postavit divadlo na svažitém terénu tehdejšího Rybného, dnes Havlíčkova náměstí s předpokládaným rozpočtem 40.000 zlatých. Následovalo vypsání výběrového řízení na projekt. Vítěz měl být oceněn částkou 500 zlatých. Již 26.září oznamuje starosta města Dr. Říha, že město obdrželo pět plánů od různých firem. Následujících osm dnů byly plány vystaveny v zasedací síni Městského úřadu a poté byly odeslány k posouzení prof. Pazeltovi i ing. Rosenbergovi do Prahy. Jejich verdikt však pány radní zřejmě neuspokojil, protože 7. září 1886 požádali tehdejšího státního stavebního adjunkta a hlavního garanta nad restaurací kutnohorských památek J. Láblera o vypracování nových plánů na divadlo, jehož název, Tylovo, byl již zcela mimo diskusi. Lábler požadavku nejen vyhověl, ale své prvotní plány přepracoval tak, že snížil náklady při dodržení všech zadaných podmínek. To byl zjevně rozhodující argument. Plány byly schváleny a zdálo se, že stavba divadla je hotová věc. Ale nebyla.
Autor: Miroslav Štrobl
(1) Dnes internát Průmyslové školy
(2) Byla to spíše stolní společnost z jedné kutnohorské restaurace
(3) Značnou část tvořily Tylovy překlady cizích her
Pokračování 20. 3. 2013
[nggallery id=79]
.