Před týdnem jsem se vrátil ze své, částečně pracovní, dovolené v Indonésii, přesněji ze Sumatry. Předesílal jsem už před odletem, že moje dovolená bude trochu zvláštní – že budu kamarádům z ISCP a Kukang Projektu pomáhat budovat a upravovat záchranné centrum v Sibolangitu- Bandar Baru, asi 60 km jihovýchodně od Medanu.
.
Také jsem říkal, že budu pomáhat s výzkumem loskutáků. To jsem ale nevěděl, že se stanu součástí něčeho, co během několika dní oběhlo celý svět a prý zprávy o znovunalezení loskutáka niaského zasáhly i Kutnou Horu.
Tak tedy od začátku – po příletu a následně příjezdu do centra se dohodl scénář našeho pobytu. Odletěl jsem s Terezu Švejcarovou, diplomantkou z ČZU, na ostrov Simuele, západně od Sumatry. Už cesta 9místným letadlem byla zážitek. Hned druhý den jsme na vypůjčené motorce a za doprovodu úžasné dámy Leidy vyrazili na výzkum, přesněji na morfologické přeměřování loskutáků chovaných v klecích. Z osmi nalezených (najeli jsme 150 km) jsme jich s dovolením a za přihlížení majitelů šest přeměřili a čtyřem jsme odebrali krev na genetický výzkum. Protože jsem chtěl mít citlivé ruce při držení těchto poměrně velkých ptáků, odměnili mě pěknými klobanci a škrábanci na obou rukách. Ale zadařilo se a úkol jsme splnili nad očekávání rychle a dobře.
Další týden jsem strávil s kamarády Františkem (Kukang Projekt) a Tomášem (ISCP – sojkovci) v centru, kde jsme stavěli klece pro outloně, vyráběli karanténní klece a rozletové voliéry pro sojkovce. Samozřejmě jsem se vyřádil i na pozemku – vybudoval jsem jednoduchou pec a udírnu na vaření a uzení sumečků, Fandovi jsem vybavil bambusovou „ikea-soupravou“ kuchyň, toaletu i zbytek pondoku (chaty). Když jsme se dozvěděli, že Tomáš Ouhel a Tereza Švejcarová mezitím objevili na Niasu loskutáka niaského, přes dvacet let považovaného za vyhynulého, rozhodli jsme se odletět za nimi – a podpořit jejich vědeckou práci. Nakonec jsme ptáky společně nafotili, změřili, odebrali krev a Tomáš s Rudim dohodli přátelské fotbalové utkání. Pod známkou vzájemného respektu a ochrany loskutáka se čtyři družstva doslova topila ve vlastním potu, ale i v kalužích. Nakonec jsme jako „bule-team“ vyhráli (gól jsem nedal, ač jsem se snažil a málem přišel o hřbet). Součástí pobytu na Niasu byl i denní trekk pralesem a také malá škola surfování (nenaučil jsem se nic, jen jsem si sedřel břicho a hrudník).
Po návratu do centra pokračovala práce na klecích, dodělal se strážní domek i karanténa pro sojkovce. S Tomášem jsem také vysadil alej durianů. Protože mi to nedalo, vyřádil jsem se právě v zahradničení – výsadba a výsev všeho, co se dalo a „vysazování“ zachráněných orchidejí na okolní borovice. Snad se vše chytne a za pár let to bude krása. Pobyt jsme si několikrát zpříjemnili večerními návštěvami v termálních pramenech, v pralese nebo (což nebylo zrovna příjemné) návštěvou zvířecího trhu v Medanu. Nepřál bych nikomu vidět podmínky, v kterých jsou zvířata nabízena.
Návrat domů byl na jednu stranu už přáním, na druhou stranu se mi domů, z pohodového vegetování na kraji městečka, moc nechtělo. Až budou známy výsledky genetických rozborů a Tereza bude vědět víc, společně rádi uděláme v kutnohorské knihovně nějakou přednášku. Pro mne, ač jsem neviděl moc nového, to byla užitečná a krásně strávená aktivní dovolená s fajn lidmi.
Poznámka: Pokud byste chtěli být součástí těchto projektů a rádi byste strávili podobnou dovolenou, tak se ozvěte buď na můj email nebo na kontakt ISCP (Tomáše Bušinu a Františka Příbrského najdete na FB). Kluci budou vděční nejen za finanční pomoc, ale uvítají i pracovité a dobrodružství chtivé dobrovolníky přímo v centru.
Martin Starý, starosta Kutné Hory
.