Po úspěchu z minulého roku se i letos konal v Kutné Hoře oblíbený Spartan Race. Závod, kde si účastníci mohou vyzkoušet svou fyzickou zdatnost a dát si takříkajíc pořádně do těla. Byl jsem jedním z účastníků, kteří onen závod nadšeně vyhlíželi. Nicméně když jsem se 14.4. probudil a shledal, že venkovní teplota se tak tak drží na pěti stupních nad nulou a z nebe se řinou chvílemi i sněhové vločky, můj entuziasmus lehce opadl. Pojala mě určité skepse, poněvadž představa, jak se v takové zimě brodím ledovou Vrchlicí, mi nijak lákavá nepřišla. Navzdory těmto představám jsem ovšem vstal, pořádně se nabalil a s pevnou vůlí závod zdolat, vyrazil do nevlídného počasí.
Spartan Race má několik úrovní. Odvíjí se to podle náročnosti překážek a délky tratě. Já jsem se rozhodl, že vyzkouším Spartan Super, tedy okruh délky přibližně 12 kilometrů. Lhal bych vám i sobě, kdybych tvrdil, že jsem nějak zvlášť pečlivě trénoval, přesto jsem se cítil sebevědomě a byl jsem připravený si tento netradiční zážitek užít.
Vybíhalo se v jedenáct hodin. Zhruba deset minut před startem se konalo malé rozcvičení a rozehřátí a pak už šupky na start. Zde se sešla celá vlna závodníků. Všichni vybíhali ve stejný čas jako já. Nikdy mě nepřestane udivovat ta rozmanitost soutěžících. Malí, velcí, ženy, muži, svalnatí, hubení, tlustí. Prostě úžasné. Všechny, ač podobou úplně jiné, nás spojoval společný závod a spolu pohromadě jsme taky čekali, až budeme moc vystartovat. Ještě před vyběhnutím jsme společně zařvali tradiční spartanský pokřik: „Arooo.“
Jeden můj kamarád se mě ptal, proč si to vlastně dělám. Trpět takhle v zimě, a ještě za to platit nemalou sumu peněz. Odpověď je právě ten pokřik. Nebo respektive ten pocit sounáležitosti, když spolu tolik odlišných lidí stojí a řve: „Arooo.“ Je to pocit k nezaplacení.
A pak už bylo vše připraveno. Jedenáctá odbila a my jsme vyběhli vstříc výzvám. Popisovat každou minutu závodu, kterou jsem prožil, by bylo velmi zdlouhavé. Proto jsem vybral jen několik zážitků, které mi osobně připadaly zajímavé. Když pominu klasické přelézání zdi, plazení se pod překážkami, šplh na laně, nebo třeba tahání pytlů s pískem, největším překvapením pro mě bylo, když jsem přibíhal k Velkému rybníku a spatřil spoustu polonahých lidí, jak se vesele koupají asi ve třístupňové vodě. Zprvu jsem doufal, že se jedná jen o klub pražských otužilců, kteří si náhodou udělali výlet do Kutné Hory. Opak byl však pravdou. Byli to závodící s úkolem vlézt do rybníku a podplavat jakousi bariéru. No, co naplat, spolkl jsem svou obvyklou touhu po komfortu a svlékl tričko. S hlubokým nádechem podplaval stanovenou překážku a rychle zase ven. Klepal jsem se sice jako ratlík, ale musím uznat, že po sedmi kilometrech běhu, bylo menší ochlazení příjemné. To ovšem nebyl jediný zážitek s vodou toho dne. Po dalších několika kilometrech jsme se dostali k Vrchlici. Závodníci museli podlézt ostnaté dráty, natažené několik centimetrů nad hladinou potoku. Pokud nebudu mít angínu z tohoto úkolu, tak už z ničeho. Nechtělo se mi ani za mák, ale přeci jen, žijeme jen jednou. Zvládl jsem to. Poslední část, kterou já osobně shledávám nejtěžší, byla sada překážek a úkolů kolem chrámu svaté Barbory. Nošení kýblů plných štěrku, vrh kopím i tahání těžkých pytlů na kladce, bylo skvělou podívanou pro kolemjdoucí zástupy asijských turistů a zajímavým podnětem k focení. Myslím, že můj srdcervoucí výraz únavy teď zdobí mnohé domácnosti ve Vietnamu.
Už jen posledních pár kroků a byl jsem v cíli. Zmrzlý, na pravou nohu kulhající, vyčerpaný, ale spokojený. Skvělý zážitek. I když náročný. A troufám si říct, že i letos poskytla Kutná Hora drsným překážkám krásné prostředí, které si mohou závodící chválit.
Tak zase příští rok. Arooo.
Josef Stanislav Treml
Ilustrační foto: Jakub Skyva