Galerie Středočeského kraje otvírá výstavu fotografky, malířky a básnířky Jiřiny Hankeové. Expozice s názvem Nonverbální komunikace představuje jeden z autorčiných nejosobnějších fotografických cyklů z nelehkého životního období. Výstava se koná v prostoru U knihovny od 25. června do 10. září 2023 a jejím kurátorem je Richard Drury. Vernisáž je naplánována na 24. 6. od 16 hodin.
Umělkyně ve své tvorbě vychází z přemítavého pozorování skutečnosti kolem sebe a v sobě samé. Detaily či výseky takto viděného světa zapracovává do cyklů koncepčně propojených kompozic, jejichž senzibilní preciznost a symbolický přesah připomínají slova jezuitského matematika a básníka Tommasa Cevy: „Poezie je snem, jenž se sní za přítomnosti rozumu.“ Jmenujme některé z autorčiných fotografických cyklů, jako např. Opuštěný prostor, Trochu morbidní obrazy, Zátiší u Bílého lva, Roční období, nebo starší Cyklické krajiny, Příběhy, Světlo a tvar, Trapný pokus o autoterapii a již zmíněnou Nonverbální komunikaci.
Těžištěm výstavy Jiřiny Hankeové v GASK je cyklus Nonverbální komunikace, vzniklý jako jakási konfesní kronika mapující autorčino někdejší užívání antidepresiv. Prázdná platíčka po vytlačených pilulkách zde fungují jako „ready-made“, tedy jako všední předměty autorčina života, a jejich postupné množení a kupení do podoby vratké „věže“ nabývá významu intimní sebereflexe umocněné rozměrem plynoucího času. „V pečlivě navrstvené stavbě, která se následně a nejspíše nevyhnutelně hroutí, najdeme výpověď o křehkosti lidského duševního zdraví i o zranitelnosti lidské společnosti obecně,“ dodává kurátor výstavy Richard Drury.
Tematicky navazující fotografie představené na výstavě tuto otázku dále rozvíjejí na základě úvahy nad osobními i obecnými pojmy řádu/stability/integrovanosti (seřazená platíčka) a chaosu/nestability/desintegrace (platíčka naopak rozházená). Postel jako místo odpočinku i útěku před sebou a světem se v daných souvislostech jeví jako archetypální zhmotnění osy lidské smrtelnosti v rozpětí od zrození (lůna) k zániku (hrobu). Pomačkané prostěradlo intuitivně připomíná duchovní symboliku Kristova rubáše, což se ve smyslu vědomí o bolestné ztrátě milovaného člověka také odráží v ikonickém motivu opuštěné postele kubánsko-amerického umělce Félixe González-Torrese (1957–1996).
Ve světle všeho výše zmíněného můžeme přízračný autoportrét Jiřiny Hankeové vnímat jako procítěnou metaforu o tom, jak „bytí“ a „nebytí“ dělí jen ten nejtenčí závoj. I paměť může být závislostí.
tz, red
