Dvě závěrečné výstavy letošního roku v Galerii Felixe Jeneweina byly slavnostně zahájeny za mimořádného zájmu veřejnosti v pátek 7. listopadu. Úvodního slova se ujal ředitel galerie Aleš Rezler. Návštěvníci mají možnost připomenout si osobnost malíře Josefa Jana Šedivého, významně spjatého s kulturním životem Kutné Hory, a současně obdivovat tvorbu Pavla Šicha, jejíž preciznost a pozornost k detailu Rezler přirovnal k vědeckému pozorování reality. Výstavy potrvají do 28. prosince.
Aleš Rezler představil autory těmito slovy:
JOSEF JAN ŠEDIVÝ (1887–1956) . KRAJINA SVĚTLA – obrazy, kresby
Není jiná postava z kutnohorského uměleckého života ve 20. stol. než osoba Josefa Jana Šedivého (1887-1956), která na dlouhá léta utvářela obraz kutnohorské vzdělanosti ve výtvarném oboru. Jeho přičiněním se staly mnohé zásadní věci v Kutné Hoře. Vznik Jeneweinovy galerie byl především jeho dílem, díky němu také Marie Jeneweinová odkázala městu manželovu pozůstalost a byl položen základ sbírkových fondů Jeneweinovy galerie. Šedivý byl mimo jiné celý život horlivým propagátorem Jeneweinova díla bez ohledu na své vlastní umělecké kvality a ambice. A to, jak se zdá, z dnešního pohledu zcela vyvažuje jakékoliv jiné jeho vzpomínané charakteristiky a výlučnosti, rozumějme zejména ty, které vnímalo měšťácké prostředí Kutné Hory.
Josef Jan Šedivý se narodil 14.května 1887 v Kutné Hoře v č.p. 41 – rodný dům Mikuláše Dačického z Heslova na Komenského náměstí, dříve „Na Tarmarce“. Výtvarné nadání zdědil pravděpodobně již po svém otci, řezbáři a rytci v Breüerově tiskárně kartounů. Výtvarné nadání Šedivého rozpoznal jeho učitel kreslení na měšťanské škole Alois Horáček, který mu svěřil výzdobu své vily sgrafity. Na doporučení svého prvního výtvarného pedagoga, profesora průmyslové školy v Kutné Hoře, akademického malíře Václava Zahradníka vstupuje v r. 1904 jako hospitant na umělecko-průmyslovou školu. Zde studuje v letech 1905-1906 u prof. Emanuela Dítěte, Alexandra Jakesche a Arnošta Hofbauera. Ve studiu pokračuje na pražské Akademii umění v letech 1906 až 1911. Do všeobecného oddělení pražské akademie umění byl vybrán s 21 dalšími asi ze sta uchazečů. V prvním roce byl jeho učitelem kreslení prof. Bohumír Roubalík, ve druhém studoval malbu u prof. Vlaho Bukovace. Po dvou letech se podrobil zkoušce do speciálky a pracoval u profesora Maxe Pirnera.
Během svého krátkého pražského období se mimo jiné účastní v letech 1910-1912 výstav s Krasoumnou jednotou. Od roku 1909 je členem jiného významného uměleckého spolku – Umělecké besedy. S Uměleckou besedou poprvé vystavuje v roce 1910 a prezentoval se zde akvarelem Hlava ženy. V roce 1913 se usazuje natrvalo v Kutné Hoře, kde žil až do konce svého života. V roce 1914 na jubilejní výstavě Umělecké besedy v Obecním domě v Praze docílil velkého úspěchu svými obrazy „Předměstí“ a krajinou z Kutné Hory „Svítání“. Za první světové války byl na ruské a italské frontě, kde byl u Piavy raněn. Z tohoto období pochází také řada kresebných skic a náčrtů. Kromě vlastní tvorby, hlavně krajinářské, méně se věnoval figuře a portrétu, zabýval se i restaurováním, např. obrazů ze sbírky Umělecké besedy v Praze nebo obrazů v kutnohorských kostelech – v chrámu Sv. Barbory (Sv. František Xaverský, Sv. Ignác) a v kostele sv. Jakuba (Škrétova Pieta).
Od roku 1921, od kdy si vede Šedivý záznamy o svých pracích, zaznamenal v nich asi 1.000 obrazů, většinou olejů, mnohdy velmi rozměrných, kreseb a akvarelů. Převládají hlavně krajiny, méně je prací figurálních a jen jedno zátiší. Z jeho portrétních prací nutno uvést čtyři podobizny v městské galerii starostů Kutné Hory (např. MUDr. Emanuel Jäger, 1920; Ferdinand Rajman, 1929; Jaroslav Bouška, 1938).
Vedle paní Marie Jeneweinové, choti malíře F. Jeneweina byl jedním z prvních, kdo usilovali o realizaci stálé galerie díla Felixe Jeneweina a tak i jedním z prvních, kdo položili základ sbírky městské galerie. Sám přispěl k početnému odkazu Marie Jeneweinové i několika svými plátny. Šedivý byl vůbec propagátorem a vykladačem Jeneweinova díla. Nechyběl ani při slavnostním odhalení Jeneweinovy desky 11. listopadu 1931, kde přednesl slavnostní řeč. V Kutné Hoře uspořádal v městském osvětovém sboru také mnoho odborných přednášek o výtvarném umění, například o díle Mikoláše Aleše, Petra Brandla a samozřejmě o díle Felixe Jeneweina. Jeho příspěvky publikovaly časopisy Kutnohorský rozhled, Krásné město i místní a denní tisk. Časopis Pravda 22. září 1935 publikoval jeho feuilleton Malíř žhavých západů, který Šedivý napsal u příležitosti stých narozenin malíře Antonína Waldhausera a rozebírá zde zevrubně jeho dílo. Podobně i Šedivého obrazy byly reprodukovány v nejrůznějších časopisech (sborník Život, Krása našeho domova, Život a Mythus, Kutnohorský rozhled a také v časopise Krásné město, Naše Praha, Pestré květy nebo Kutnohorské příspěvky). V roce 1939 byl zatčen a vězněn šest měsíců v Praze na Pangráci za šíření ilegálních tiskovin. Zemřel 19. dubna 1956 v Kutné Hoře.
Josef Jan Šedivý byl prakticky celý svůj život spojen s rodnou Kutnou Horou a tomu odpovídá i výběr jeho námětů, které jsou na jeho plátnech. Z jeho mládí, kdy se zmítal v milostných vzplanutích, se dochovaly ilustrace, akvarely i menší plátna, které lze označit jako poetické a symbolistické, bezpochyby reagující na tehdy živou vlnu českého symbolismu. Nicméně brzy se vymaňuje z citových závislostí a svou uměleckou emocionalitu cele věnuje krajinomalbě v duchu postimpresionismu pod Bukovacovým vlivem, nicméně s vlastní autentičností a důvěrnou znalostí místní krajiny. Do tohoto období patří bezesporu ty nejlepší Šedivého krajinářské práce. Samozřejmě chápeme, že existenční potřeby ho průběžně přiměly k portrétní malbě a díky němu známe množství kutnohorských portrétů individuálních (Karolína Brodská, 1912; Marie Březinová, 1919; Věra, 1925) nebo rodinných. S neúnavnou tvrdošíjností byl též dokumentátorem svého rodného města v jeho postupných proměnách. Dnes je právě tato část jeho tvorby tím nejcennějším, neměla ale již nic společného s dokumentátorstvím malířů a rytců 19. století, jako byli Vincenc Morstadt, Karel Würbs, August Carl Haun, Jan Ranzamayer, Josef Hilbert, Antonin Lewý nebo Ferdinand Lepié. Díky Šedivého zaujetí místní historií známe mnohá zapomenutá prvorepubliková zákoutí stejně jako historické dominanty Kutné Hory ze všech nejrůznějších pohledů a v různých ročních dobách – chrám Sv. Barbory (Chrám sv. P. Barbory v Kutné Hoře. Pohled z řečiště Vrchlice, 1945; Pohled na chrám sv. Barbory v Kutné Hoře, 1945; Pohled na chrám Barborský z údolí Páchu, 1956 – nedokončeno), Sv. Jakub (Kostel sv. Jakuba v Kutné Hoře, 1945; Pohled od kasáren na Kutnou Horu, 1950), arciděkanství, Vlašský dvůr (Jihovýchodní trakt Vlašského dvora, 1948), Hrádek (Na jaře, 1925; Pohled na Hrádek z parku, 1950; Pohled na budovu Hrádku v Kutné Hoře, 1951), aj. Neznáme mnoho jeho zimních pohledů ze staré Kutné Hory, oblíbil si nejvíce kombinace městských výsečí s jarní stafáží zelených rumělek, nebo okrově hnědé podzimní koruny stromů, s rozvířenými strukturami zlatavého listoví, které podával se smyslem pro dynamiku, modelaci a objem. V mladším věku se kromě ulic města vydával údolím Vrchlice na svahy nad ní a kolem Velkého rybníka, otevřená krajina s pocitem volnosti ho v té době lákala evidentně více. Historická zákoutí se ztemnělou barevnou škálou byla ve čtyřicátých letech evidentní reakcí na válečnou dobu, opakovaně maluje Baugutův Morový sloup v hnědých škálách (Morový sloup v Kutné Hoře, 1938) jako reminiscenci „hnědého moru“, do téhož období patří i pohled ze střechy Voršilského kláštera (Anděl nad městem, 1948), kdy se naopak Šedivý neubránil vyjádření k „vítězství“ dělnické třídy. Ve sbírce Města Kutné Hory najdeme též jednu z posledních jeho prací, nedokončené plátno Pohled na chrám Barborský z údolí Páchu (1956), kterou se Šedivý rozloučil se svým milovaným městem.
Ne náhodou se stalo, že Šedivého výstavu zařazuje galerie, u jejíhož zrodu Šedivý stál, symbolicky do programu oslav 30. výročí zápisu města na Listinu světového kulturního dědictví UNESCO. Je přímo povinností jeho jméno připomenout právě při tak významném výročí. (ar)
PAVEL ŠICH . FOCUSED obrazy
Pavel Šich (*1974) patří k malířům, jejichž tvorba vyrůstá z disciplinovaného soustředění. Narodil se roku 1974 a v letech 1995 až 2002 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru klasické malby profesora Zdeňka Berana. Právě zde se zformoval jeho mimořádně přesný, analytický pohled na svět – pohled, který se dívá déle, než bývá obvyklé, a vidí hlouběji, než jsme zvyklí.
Beranova škola byla založena na zásadách přesnosti, kázně a věcného vztahu k realitě. Z této tradice Pavel Šich nikdy neustoupil, ale postupně ji přetvořil do osobní polohy, v níž se precizní zobrazení reality stává prostředkem vnitřní reflexe. Jeho malba je založena na trpělivém pozorování, na zkoumání světla, povrchu a materiálu, ale zároveň i na hledání rovnováhy mezi tím, co je vidět, a tím, co lze jen tušit.
Vystavený celek představuje soubor prací z posledních tří let, tj. období 2023 až 2025. Jedinou výjimkou je zde obraz Hasák z roku 1993, se kterým se Šich představil Beranovi a byl přijat do jeho ateliéru. Samotný název výstavy FOCUSED není pouhým odkazem na fotografickou ostrost. Je především metaforou malířova přístupu: být soustředěný, být přítomen, dívat se s respektem a vnímat celek skrze jeho detaily.
Každý z vystavených obrazů je výsledkem dlouhého, až meditativního procesu pozorování. V obrazech květů, Kytka. Emoce I (2024) a Kytka. Emoce III (2025), se autor zaměřuje na proměnu světla a jemnost struktury – květ se rozpadá do světelných vrstev a stává se téměř abstraktní formou. V obraze lebky s parožím Trofej (2023) se naopak přesný realistický detail spojuje se symbolikou a s duchovní ozvěnou předmětu. V motivu motocyklu nebo automobilu – v obrazech Jawa (2025) a Porsche (2025) – nacházíme fascinaci moderním objektem, dokonalým povrchem, odrazem a leskem, které se stávají současným ekvivalentem starých ikon. V dnešní realitě fungují jako ikony mužského světa. Ale i autorova poznámka o krizi středního věku v souvislosti s obrazem Porsche se zdá být velmi trefná.
Šich často přechází mezi dokonale vypracovaným detailem a volnou, gestickou malbou pozadí. Tím vzniká napětí mezi kontrolou a intuitivním gestem, mezi přesností a svobodou. V některých pracích se objevuje čtvercový rastr – mřížka, která evokuje záznam pozorování, jakýsi vizuální deník, kde se realita rozpadá na body soustředění. Nebo naznačuje rastr digitálního záznamu složeného z jednotlivých pixelů. Těžiště Šichovy tvorby leží právě v tomto paradoxu: v přesnosti, která není dokumentární, ale kontemplativní. Každý obraz je záznamem soustředěného vidění – vidění, které je zároveň vně i uvnitř věci. Zobrazený objekt se stává prostředníkem mezi realitou a vnitřním světem, mezi fyzickým dotykem a mentálním obrazem.
Pavel Šich patří k těm malířům, kteří dokázali rozvinout tradici realistické malby do současného kontextu, bez nostalgie, ale s respektem k její podstatě – k přesnosti, trpělivosti a poctivosti pohledu. Jeho obrazy nejsou demonstrací techniky, ale tichým, vytrvalým dialogem se skutečností.
A možná právě proto nese tato výstava název FOCUSED – protože v dnešním roztříštěném světě nám připomíná, že pozornost sama může být formou umění. (ar)
ar, red, foto: M. Pravdová
