Kutnohorský rodák, učitel, výtvarník, filmař a moderátor Vladimír Císař zachycuje ve své tvorbě krásu rodného města. Je organizátorem Kutnohorského plenéru pro amatérské výtvarníky z ČR, Polska a Německa. Oblíbený je cyklus Kutnohorské podvečery, kterým připomíná významné osobnosti města. Vladimíra Císaře jsme požádali o rozhovor:
Kdy a kde se uskuteční další již 38. Kutnohorský podvečer?
Uskuteční se 20. listopadu od 18 hodin v přednáškovém sále Dačického domu v Kutné Hoře. Mimochodem „Nadaci Kutná Hora – památka UNESCO“, která Dačického dům spravuje, jsem vděčný za možnost zde tyto Podvečery pořádat.
Komu bude pořad věnován a proč?
Hostem bude Dalibor Dostál, ředitel Obecně prospěšné společnosti Česká krajina, což je celostátní nezisková organizace působící v oblasti ochrany přírody, krajiny a životního prostředí. Jejím hlavním cílem je ochrana biologické rozmanitosti (biodiverzity) a zmírňování dopadů klimatických změn na přírodu i člověka a adaptace krajiny na změny klimatu. S Daliborem jsem se poprvé začal potkávat na počátku 90. let, kdy jsem začínal učit na zdejším gymnáziu a on zde svoje středoškolská studia končil. Přímo jsem jej neučil, ale registroval jsem např. jeho zájem o historii či heraldiku. Od té doby jsme v kontaktu, byť jakémsi volnějším. S potěšením sleduji, jak si jako ředitel zmíněné společnosti vydobyl celostátní renomé, uznání. A samozřejmě s ním i celá „jeho“ společnost, která je vnímána především v souvislosti s aktivitami v bývalém vojenském prostoru u Milovic. Setkání s Daliborem Dostálem bude určitě velmi zajímavé, a to nejen proto, že umí poutavě vyprávět, ale také proto, že problémy, kterými se zabývá, nabývají na aktuálnosti. Stále více se hovoří o dopadech klimatických změn na českou krajinu i o tom, jak jsme ji poničili a bohužel stále ničíme.
Pro nás v Kutné Hoře je důležité také to, že Dalibor Dostál není jen zdejším rodákem, ale také zde žije a sídlo společnosti Česká krajina je právě v našem městě.
Kdy byl cyklus zahájen a na které Podvečery vzpomínáte nejraději?
První Kutnohorský podvečer se uskutečnil 12. února 2013 a byl věnován Miroslavu Lajkepovi a jeho knize „Postav dům, zasaď strom“. Při psaní této knížky, která líčí radosti i strasti rodiny při stavbě rodinného domku ve Zbraslavicích v době tzv. reálného socialismu, spolupracoval se svojí ženou Majkou. Já jsem si tu knížku přečetl, moc se mi líbila a hned ve mně vzklíčila potřeba jí nějak pomoci v propagaci. A tak se zrodila myšlenka uspořádat jakýsi komponovaný pořad. Myslím, že se povedl, a tak se dostavil záměr pokračovat. Samozřejmě jsem netušil, že vznikne celý cyklus o tolika dílech. Ale název knížky pana Lajkepa mi nyní přijde pro ten začátek velmi symbolický a výstižný. Ono totiž v těchto pořadech jde také a možná především o hledání jistot, pevných bodů, tedy kořenů a základů, o hledání domova.
Mám radost ze všech dílů, které vznikly, každý pořad měl podle mě smysl. A pokud bych měl připomenout některé pořady zvlášť, pak by to asi byly ty, které vzbudily mimořádný zájem veřejnosti, konkrétně např. ten, který byl věnován knize Marie Vondrové Fastrové „Paměti z Fastrova mlýna“, dále pořad o malířce a kutnohorské rodačce Marii Kvěchové Fischerové nebo o knize Jaromíra Skopalíka, která vypráví o jeho lékařském působení v Tunisu. A pak si vážím hodně těch pořadů, které vznikaly s báječnými protagonisty, kteří však bohužel už nejsou mezi námi, např. zmiňovaným panem Lajkepem nebo panem Jiřím Davidem. Naštěstí se mohu utěšovat tím, že vznikly pořady, které jejich život a dílo dokumentovaly a také filmy, které přetrvávají.
Kromě toho, že jste učitelem, výtvarníkem a moderátorem, jste i filmařem. Kde svou filmovou tvorbu prezentujete?
Amatérskému filmu se věnuji od „dob celuloidu“, což bylo z mého pohledu nedávno, ale v souvislosti s revolučním rozvojem těchto technologií vlastně v pravěku. Ale intenzivněji jsem začal filmovat až s nástupem videa. Filmování se věnuji s různým nasazením, to znamená, že jsou období větší „vehemence“, kdy připravuji filmy do amatérských soutěží nebo pro Kutnohorské podvečery, a období filmařského klidu, kdy kamera odpočívá a já se věnuji něčemu jinému.
Jak jsem zmínil, filmy posílám do filmových soutěží. To mě baví, např. rádi se zúčastňujeme festivalu ve Vysokově u Náchoda, kde je vždy báječná atmosféra. Zrovna nyní se tam chystáme. No a pak jsou to filmy pro Kutnohorské podvečery. Na každý pořad musí být připraven alespoň jeden dokument, častěji dva a byly i tři. A také tvořím krátké dokumentární, reportážní či propagační filmy pro školu, na které učím, tedy Obchodní akademii Vinohradská v Praze.
Komu byste rád věnoval další Kutnohorský podvečer?
Často se mě známí v souvislosti s Kutnohorskými podvečery ptají, zda už netrpím nedostatkem témat, zda už nejsou vyčerpána. Odpovídám, že zdaleka nikoliv, neboť se mi zdá množství osobností nebo událostí jako možných témat Podvečerů takřka nekonečné. Každý člověk, každá událost může totiž tím zajímavým tématem být, záleží na tom, jestli se toto téma podaří pro Podvečer dobře zpracovat. Problém tedy nespočívá v nedostatku témat, ale ve zpracování, neboť příprava a realizace každého Podvečera si vyžádá dost času, prostředků i energie. A tuhle tíži nesmí diváci, kterých si ostatně velmi vážím, pociťovat, vše musí vyznívat lehce.
Potenciálních témat je tedy mnoho a já už teď vím, že nestačím realizovat všechna, která bych realizoval chtěl. Rád bych Podvečery více věnoval výtvarníkům spjatým s Kutnou Horou i okolím, těm minulým i současným. Vizuálně by to bylo určitě vděčné. A nebo mě napadá, jestli bych dokázal připravit pořad věnovaný některému z mých milovaných učitelů či profesorů, třeba profesoru Červenkovi, který nás učil na gymnáziu.
Pociťuji totiž velký dluh a také potřebu nějak přispět k udržování paměti města, a to v tom smyslu, že Kutná Hora není jen památkou UNESCO a kulisou pro návštěvy zahraničních turistů, ale především město, ve kterém žili a žijí a které tvořili a tvoří konkrétní a zajímaví lidé.
Jak jste zmínil, učíte na střední škole v Praze na Vinohradech. Jak se vám daří toto zaměstnání sladit s vašimi kutnohorskými aktivitami?
Je tam fajn, učím tam rád. Trochu mně chybí výtvarná výchova, ta tam není, ale občas se podaří dát dohromady výtvarný kroužek. A tak vlastně jediným a nepřekonatelným problémem je dojíždění. Každý den mi to vezme tři hodiny, které bych mohl využít určitě lépe, například právě v přípravě Kutnohorských podvečerů.
pra
