Malba Denisy Krausové (*2.5.1981, Jihlava) se dá pojmenovat jednoduše jako poetická, surealistická, symbolická. Denisa Krausová mísí grafický projev s malířským, i když je jasné, že má velmi silný vztah k barvě. Její obrazy se vyznačují určitou příběhovostí a to zcela záměrně, v dřívějším období nesly dokonce autobigrafické rysy a zaznamenávaly osobní prožitky autorky nebo vůbec zaznamenávaly fiktivní děje, ve kterých byla autorka hlavní hrdinkou. Tato rovina se v malbě Krausové objevuje stále, nicméně je čím dál víc prosycena snovými konstrukcemi, infiltrována exotickými symboly, je záměrně mnohovrstevnatou a šifruje v sobě množství významů a skrytých příběhových linií.

U Krausové platí, že se v jejím díle setkáváme s poučeností tradicí evropské malby, sledujeme-li u ní tendence k používání mozaikovitých fragmentů malby, které asociují spojení s matissovskými pracemi počátku padesátých let, dekorativností matissovské arabesky včetně její výrazné emocionální barevnosti, tak trochu importované do českého prostředí. Barevné tóny vynikají ve spojení s kresebnými lineárními detaily, které odkazují svou zdobností ještě do starších období antické kultury a řeckého způsobu zdobení keramických váz, lineární kresby v kombinaci s jednoduchým barevným podkladem. Tady ale podobnost principů končí a Krausová je mnohem složitější. Charakteristickým rysem je totiž její komunikativnost, schopnost vyprávět. Je téměř jedno o čem je původní základ obrazu, myšleno obsahově, když jsme okamžitě vtaženi do dějových linií, které se mísí, kříží, a to s mnoha odbočkami.
Krausová ráda cestuje a mnoho jejích cest se pak stalo inspirací k volné tvorbě. My se ovšem stáváme cestovateli spolu s ní. Ne ale geograficky. Vydáváme se do jiných světů, plných zvířat, exotických artefaktů, krajin, částí obydlí, vycpaných ptáků, ulovených papoušků, goril, opic, psů, létajících ryb. Jakoby reálný svět se proplétá s fantaskním. Humorné kompilace podávané s veškerou vážností nevyzní ironicky, ale naopak vážnost odlehčují. Metody jsou jasné. Krausová pracuje s konstrukcí naznačeného prostoru, často podpořeného perspektivou, kombinací volné abstraktní malby pozadí a množstvím reálných detailů, symbolů, předmětů, dekorativních rastrů. Symbol má u Krausové velmi důležitou funkci. Je vždy spojen svým významem s kulturní rovinou, oblastí, časovým úsekem. Jejich čtením na obrazové ploše se teleportujeme mezi tím vším, co znamenají. Čím více jich je, čím větší vzdálenosti znamenají, tím více akcelerují děj, ale ne už jen toho, co na obraze je, ale děj, který probíhá v nás při dešifrování uměleckého sdělení. Krausová atakuje naše kulturní vědomí, ale činí tak laskavým způsobem, když volí symboly obecně známé.
Denisa Krausová je malířkou, jejíž smysl pro funkci barvy je evidentní. Barvy jsou natolik příjemné, že vyvolávají pozitivní pocity. S perspektivou a modelací to Krausová nepřehání. Výstavba prostoru probíhá nejčastěji za pomocí kresby a barevné kompozice. Barevné plochy základu jsou promalované úsporně, o to více poskytují dostatek opory malbě detailů. Krausová není přílišným přítelem barevných struktur a pastózní malby, mnohem bližší jí je struktury vytvářet grafickými metodami – jemnou lineární kresbou na barevné ploše. Malba se trhá do jednotlivých částí, přechody a rozhraní barevných částí nejsou do sebe propojené rovnoměrně. Krausová ponechává barvě vlastní autonomii.
Závěrem je možná vhodné připomenout účast Denisy Krausové na loňském XII.ročníku Sympozia současného výtvarného umění JENEWEIN – Kutná Hora, kde se v jejím projevu naplno projevily sklony k dekadentní tématice. Samostatná výstava Denisy Krausové v Kutné Hoře nese název Ikonografie, což souvisí plně s jejím využíváním znakové vizuální řeči. Možná, že kutnohorské sympozium přispělo i k tomu, že jeden z jejích posledních zde vystavených obrazů používá vyloženě religiózních symbolů (Korunka, 2012).

Autor: Aleš Rezler

 

Nebyly nalezeny žádné obrázky

 

 

Zavřít menu