Křest společenského románu Adam Mirky Rezlerové rozené Karáskové se uskuteční v kutnohorské knihovně 17. října od 17 hodin v rámci Týdne knihoven. Autorka se narodila v roce 1991 a dětství a mládí prožila v Kutné Hoře. Vystudovala Církevní gymnázium v Kutné Hoře. Nyní s manželem žije v Praze. Křest a představení knihy je součástí programu týdne knihoven. Autorky Mirky Rezlerové jsme se zeptali:
Většina děje se odehrává v Kutné Hoře a v knize je dokonce i mapka s vyznačenými body podniků, které postavy navštěvují. Co vás vedlo k tomu příběh zasadit právě do Kutné Hory?
Když jsem s příběhem začínala, žila jsem v Kutné Hoře a tak to pro mě byla v podstatě jediná myslitelná varianta. Nemám totiž moc ráda psát o místech, která neznám. Nebo ještě líp, ráda zasazuju děj do reálných míst. Pomáhá mi to se s příběhem i postavami lépe ztotožnit a dodat všemu na opravdovosti.
Jedná se o reálné či smyšlené postavy? Je příběh založen na skutečné události?
Postavy ani příběh nejsou reálné, ale v mnoha směrech vycházejí z mých zkušeností. Je to docela vtipné, ten příběh jsem psala opravdu dlouho – měla jsem pár let pauzu, a když jsem začínala, byla jsem ve věku těch mladých postav, které si žijí studentským životem. Když jsem knihu dokončovala, byla jsem věkově daleko blíž hlavnímu hrdinovi. Myslím, že tohle mi pomohlo napsat postavy věrně. Pak jsou tam dvě postavy, Sylva a Marián, které mají jména a vzhled po mých skutečných přátelích – jsou to manželé, Adamův rodný dům je v místě, kde stával dům mých prarodičů a sám Adam bydlí tam, kde mám tady v Kutné Hoře byt. Nejvíc jsem se pak asi inspirovala ze svého mládí ve večírcích a taky přátelích, z nichž několik je homosexuálních.
Jak je uvedeno i na obálce knihy, román je o znovunalezení naděje… Co vás k sepsání knihy vlastně inspirovalo, pro koho je určena?
Moje tvorba je neplánovaná. Většinou mě napadne nějaká situace, nebo postava, o které chci psát, co se ale bude v příběhu dít, to už je na samotných postavách. Já jim moc nekecám do toho, co se tam děje. Když jsem Adama začínala psát, přišlo mi jako výzva vyprávět o muži, který je sám na výchovu dítěte a musí se vyrovnat se smrtí manželky. Nevěděla jsem, jakým způsobem se s tím bude vyrovnávat, ale chtěla jsem, aby dal příběh čtenářům pocit, že naděje je tu vždycky a pro každého. I když si třeba myslí, že si ji nezaslouží, možná si ji nezaslouží právem, možná má pocit, že žádná naděje není – tak pro všechny takové ztracené duše jako je ta Adamova tu i tak naděje je. Věřím ale, že román není jenom pro lidi, kteří potřebují dodat naději, ale pro všechny, kteří si rádi čtou příběhy o lidských osudech.
Je to Váš první román? Máte v plánu pokračovat ve psaní? (Bude příběh Adama pokračovat?)
První vydaný, v šuplíku mám polo-rukopisů pěknou řádku. Takže ano, se psaním mám rozhodně v plánu pokračovat, už teď mám rozepsaný další příběh. A dalších asi pět mám v hlavě. Ten Adamův ale asi pokračovat nebude. Nikdy jsem to tak nezamýšlela, ale konec je svým způsobem otevřený, takže kdo ví. Ale spíš si myslím, že pokud se Adam vrátí, bude to jako vedlejší postava v knize o někom jiném. Mé příběhy se odehrávají v jednou vesmíru v jednom časovém úseku, takže není problém, aby se moje postavy z různých příběhů znaly. Adam i se svou rodinou bude mít maličké cameo v románu, který píšu teď a v Adamovi měla zase epizodní roli postava, o které chci psát příště.
pra