V Kavárně Na Kozím plácku vystavují výtvarníci a výtvarnice drobnou sérii obrazů vytvořených přímo v plenéru, tedy venku v přírodě či v městských ulicích. Výstava Z plenéru představuje téma, které je podle autorů na dnešní výtvarné scéně opomíjené.
Skupina výtvarníků, které spojuje zájem o krajinu – především o tu kutnohorskou, zve milovníky umění, přírody a krajiny k prohlédnutí díla ze společného letního plenéru, která jsou vystavena v Kavárně Na Kozím plácku.
Na výstavě se podíleli kutnohorští výtvarníci a pedagogové Marie Slavotínková, Ema Klímová, Olga Železná, Michaela Loučková, Josef Novák a Ondřej Holý. V rozhovoru s výtvarníkem a jedním z autorů vystavovaných obrazů Ondřejem Holým přibližujeme, proč se spolu s ostatními umělci a umělkyněmi rozhodli zabývat právě tématem krajiny, jakou techniku zvolili, ale i co pro ně umění jako takové znamená a jaký význam v životě každého může mít.
Proč zrovna Z plenéru?
Plenér je způsob tvorby přímo venku v autentickém prostředí. Z plenéru je název, ke kterému se vlastně podruhé vracíme. Je to název, který mluví za vše, a myslím, že krásně vystihuje to, že se do plenéru, do přírody chceme vracet. Což se dnes málokdy vidí.
Jakou technikou jste tvořili? Určili jste si ji předem, nebo každý tvořil takovým způsobem, jaký je mu nejbližší?
Letos jsme se rozhodli pro olej, tedy většinově. Olej je klasická malířská technika, kterou malovali již ti, kteří nás inspirovali: moderní malíři na přelomu 19. a 20. století a jejich pokračovatelé. Většina z nich vystavovala obrazy malované olejem. Během plenéru jsme zkoušeli více technik, třeba já jsem zkoušel kvaš, Marie se rozhodla pro akryl a Ema Klímová kreslila fixem. Technika nebyla jednoznačně určená, každý si vybíral, co mu vyhovovalo. Ale osud tomu dal a na výstavě se většinou setkala díla malovaná olejem. Jedno je tam malované akrylem a pak tam vystavujeme i jednu kresbu fixem.
Ondro, ty zastáváš názor, že krajina je opomíjeným tématem. Proč myslíš?
K takovému názoru jsem došel během studia, kdy jsem se krajinou jako malířským tématem zabýval. Když se podíváme do galerií vystavující soudobé umění, málokdy narazíme na zobrazení krajiny, což v dnešní době není nic tak zvláštního. Mě však stále překvapuje, že se s krajinou málo pracuje jako s tématem o sobě.
Krajinu jako téma můžeme uchopit různým způsobem: jako smyslový vjem, jak byla tradičně zobrazována, ale také jako kulturně sociální prostor, ve kterém se umění odehrává nebo v něm nějak působí, jak tomu je v konceptuálním umění. A nebo to může být metafora – krajina duše, krajina naších zkušeností. Téma krajiny nám nabízí mnoho možností, a ještě více přesahů, ze kterých se máme co učit.
Nicméně my jsme pracovali klasicky a myslím si, že právě toto klasické zpracování krajiny, kdy autor jde do plenéru, tedy na vzduch do volné přírody, je v dnešní době poměrně ojedinělé. Ve školách, které vzdělávají výtvarníky, je téma plenéru zastoupeno marginálně. Samotné téma se málokdy objevuje jako hlavní zájem výtvarníků.
To, že je krajina opomíjeným tématem, můžu ilustrovat i jednou osobní vzpomínkou. Když jsem byl malovat v Kameničkách, což je poměrně významná malířská lokalita celého 20. století, setkával jsem se tam s místními a dával se s nimi do řeči. Vyprávěli, že si pamatují z dob svého mládí, že tam jezdili malíři Jaroslav Sodomka, Anička Dvořáková, nemluvě o velkých předchůdcích Antonínovi Slavíčkovi nebo Jindřichu Pruchovi. Dnes tam prý už dlouho malíře neviděli. A to mě přivádí zpět k tezi, že malíři z krajiny, z plenéru, mizí. Pamětníci si také vybavují, že v dětství nebo mládí běžně potkávali malíře na ulici. Dneska jsem potkal malíře na ulici jenom v Praze v rámci nějakého kulturního byznysu. V krajině jsem ale malíře, pokud jsem se zrovna nekoukal do kaluže, která byla opodál, neviděl.
Vás šest tedy spojuje nejen zájem o krajinu, ale také pedagogická zkušenost.
Ano, všichni jsme učitelé nebo studenti výtvarné výchovy, a tak jsme se umění nevěnovali pouze ve vlastní tvorbě, ale také jako ti, kteří ovlivňují díla ostatních.
Ovlivňuje tato zkušenost nějak vaši tvorbu nebo to, jak se na krajinu díváte a jakým způsobem jste ji zachytili?
Ano, v mém případě to tak je. Svou tvorbu nevnímám jako snahu vytvořit velké dílo, ale jde o snahu pochopit… Tuto myšlenku jsem si převzal při diskuzi od Josefa Nováka během jednoho z našich plenérů. Myslím, že umění nám umožnuje poznávat jedinečným způsobem a sděluje pravdu, kterou jinak nepoznáme. Výtvarné umění nám umožnuje vidět a myslet o skutečnosti jinak. Pokud chci umění učit, měl bych k němu tak i přistupovat. A díky (nebo možná kvůli) tomu, jakým způsobem se umění věnuji, ho tak i chápu.
Kam jste chodili do plenéru?
Setkávali jsme se na zahradě Marie Slavotínkové, která je hlavní duší a hybatelkou našeho tvůrčího setkávání. Od ní jsme na plenéry vyráželi a u ní jsme vedli diskuze a rozhovory. Za to jí patří velký dík. Vyráželi jsme tedy do okolí Kostela Nejsvětější Trojice, ale zavítali jsme i do širšího okolí města.
Děl máte pravděpodobně více. Podle čeho jste se rozhodli ukázat právě tato?
Děl skutečně máme víc a je pravda, že jsem předpokládal dilema, co na výstavu vybrat. Nicméně díky tomu, že jsme ten prostor viděli a mohli si představit, co do něj patří v kontextu ostatních obrazů i toho, co my sami chceme vystavit, výběr tak těžký nakonec nebyl. Většinou se shodujeme a vzájemně si obrazy glosujeme. Někteří už vybrali doma a přinesli to, pro co se sami rozhodli.
Co byste chtěli, aby si návštěvníci z výstavy odnesli?
Já vlastně nevím. Myslím, že správné umělecké dílo dává každému divákovi možnost nalézt v něm něco svého. Když si člověk stoupne před dobrý obraz, měl by jím být osloven i proměněn, myšleno proměněn k lepšímu po estetickém zážitku nebo po vlastním uchopení, co pro něj obraz znamená. Neřekl bych, že by si nutně musel něco odnášet (nicméně za kladné dojmy budeme samozřejmě rádi), ale důležitý je dotek s dílem. Aby tam byla nějaká vlastní myšlenka, nápad, podnět.
Výstava Z Plenéru je k vidění v Kavárně Na Kozím plácku do 25. října.
Dora Procházková
