Rozhovor s Tomášem Pajerem vznikal v jeho kanceláři v pondělí ráno. „Přijďte ale až na 9:00, ať to všechno stihnu.“ Ale nebylo to z důvodu, že by si Tomáš Pajer rád přispal, ale aby stihl svůj pravidelný ranní běh. Jako top rozhodčí, který letos na paralympiádě v Tokiu pískal mužské finále basketu, se zkrátka musí udržovat ve formě. Nakonec jsem s Tomášem Pajerem strávila skoro dvě hodiny a dověděla se hrozně moc nejen o basketbalu vozíčkářů a jejich pravidlech, ale i tom, jak funguje IWBF (International Wheelchair Basketball Federation) a také třeba o tom, jak si užil olympijské Japonsko.
Jak došlo k tomu, že se z inženýra ekonomie stane špičkový rozhodčí basketu vozíčkářů?
To spíš z druhé strany, jak se rozhodčí basketu stane inženýrem ekonomie (smích). Já jsem se to právě nedávno snažil zrekapitulovat a zjistil jsem, že to už je třicet let. Před třiceti lety, když jsem jako žák hrál v Kutné Hoře basket, platilo, že kluby posílaly hráče, aby si udělali licenci rozhodčího. Takže jsem od patnácti let začal být rozhodčím a postupně jsem přestal aktivně hrát. Pak jsem odešel na vysokou školu do Liberce a v průběhu studií jsem se seznámil s basketem vozíčkářů. V roce 1998 jsem si udělal mezinárodní zkoušky a od té doby se věnuji pouze parabasketu. Myslel jsem si, že to pro mě bude jen vedlejší koníček, jenže od roku 1998 se to tak neskutečně rozjelo a já se dostal do takových výšin, že jsem tím „koníčkem“ velmi časově vytížený. Sezónu2016/2017 jsem trávil na cestách spojených s basketem osm týdnů v roce, což v kombinaci s mou prací a rodinou, bylo velmi náročné.
Jak se vlastně liší normální basket od basketu vozíčkářů?
Z hlediska pravidel, rozměrů hřiště, výšky košů apod. je všechno stejné. Jediné, co je upravené, je pohyb po hřišti. Ten neustálý dribling, co je povinný v basketu zdravých, v parabasketu odpadá. Hráči sedí na vozíku, a když chtějí vést míč na kolenou, tak mohou udělat takzvaně dva tlaky do kol a pak musí míč buď odhodit, nebo zadriblovat. A druhá naprosto zásadní věc je takzvaná klasifikace. Basket vozíčkářů má totiž určitou výhodu inkluze, kdy kombinuje hráče s největším postižením až po ty, u kterých v normálním životě vůbec nepoznáte, že jsou postižení. Hráči jsou rozdělení do skupin od 1 do 4,5 bodu a trenér může poslat do hřiště tým, který má celkově maximálně 14 bodů. Což je celkem složité, ale na druhou stranu to umožňuje přivézt do basketu relativně zdravé hráče, třeba i bývalé baskeťáky. Právě tato možnost skládání různých hráčů dělá z basketu vozíčkářů velmi zajímavou podívanou.
A dále se samozřejmě parabasket výrazně liší vybavením. Vozíky na parabasketbal mají přesně stanovené rozměry, maximální výšku sedadla, průměr rozměru kola a hráči jsou zodpovědní za to, že jejich vozík splňuje tato přísná kritéria. Pokud by se zjistilo, že jejich vozík neodpovídá, hráče můžeme vyloučit. Vývoj vozíku je neuvěřitelně rychlý, zpočátku, když jsem začal pískat, tak mi přišel vozík za 50 tisíc drahý, dneska mi vozík za 250 tis. drahý vlastně ani nepřijde.
Je vůbec v České republice basketbalová liga vozíčkářů?
Je, ale basketbalové týmy bohužel spočítám na prstech jedné ruky. Centrem parabasketu jsou Pardubice, a mimo jiné díky trenéru Jardovi Mencovi. Druhý klub je v Praze, který funguje s velkou podporou už zmiňovaného Jardy Mence. Třetí klub, pro mě s největším potenciálem, jsou Tigers České Budějovice, kteří se rekrutovali z klubu florbalistů a jsou to mladí kluci do 25 let. Ti ve florbalu dosáhli snad už úplně všeho a teď v basketu našli další smysl svojí sportovní kariéry. Čtvrtý klub je v Brně a poslední ve Frýdku Místku.
Pět týmů opravdu není mnoho, zejména pokud tuto skutečnost porovnáváte s profi soutěžemi např. Německu nebo ve Španělsku….. co ale může Kutnohoráky těšit je fakt, že přímo z Kutné Hory pochází mladý a perspektivní hráč, Jakub Thieme, který hraje velmi dobře, má velký potenciál a je i členem národního týmu.
Vy jste se nedávno vrátil ze své již druhé paralympiády. Dá se ale paralympiáda v Tokiu s ohledem na celosvětové dění porovnat s Riem, kde jste jako rozhodčí debutoval?
Já jsem se upřímně celou dobu vlastně ani netěšil, protože se na nás valily různé informace, jak by to tam mohlo celé probíhat. Chvíli to dokonce vypadalo na systém individuálních karantén, kdy bychom byli celou dobu zavření sami na pokojích a pouze přejížděli do hal na jednotlivá utkání. Tahle skepse se ale ve mně zlomila zhruba dva měsíce před samotnou olympiádou, kdy jsme začali mít pravidelná online setkání všech rozhodčích. Při těchto meetinzích jsme se dozvídali veškeré nutné informace týkající se covidových nařízení. A to bylo velmi důležité, protože jsme díky tomu přesně věděli, do čeho jdeme.
Ale když se vrátím zpátky k otázce o atmosféře, tak ta v Tokiu se s Riem moc porovnat nedá. Takový ten volný způsob života, her, bydlení přímo v olympijské vesnici v Riu, to bylo nezapomenutelné… V Tokiu jsme ani nebydleli přímo v olympijské vesnici, byli jsme jako celá federace ubytovaní v hotelu blízko haly, kde se odehrávaly jednotlivé zápasy. Co se ale týká samotné organizace, tak musím říci, že Japonci měli všechno naprosto perfektně zvládnuté.
A co dál Vás ještě v Japonsku překvapilo?
Já mám tu výhodu, že už jsem v Japonsku pískat byl, takže jsem tušil, co mě čeká. Mám Asii hrozně rád, je to úplně jiný svět. Jedna z věcí, která mě opravdu překvapila, byla neskutečná čistota na veřejných prostranstvích, nikde žádné odpadky, ale ani žádné odpadkové koše, protože nejsou potřeba. No a taky je pro nás Evropany fascinující taková ta japonská úslužnost, slušnost, uctivost.
Dá se v roli rozhodčího dosáhnout ještě nějaké vyšší mety než pískat mužské finále na paralympiádě?
No, nedá, nedá prostě no…(smích). Maximálně se do finále dostat znovu. Já jsem před samotnou olympiádou nevěděl, že budu pískat finálové utkání. Funguje to totiž tak, že jsme jako rozhodčí během turnaje hodnoceni za každý zápas takzvanými instruktory. To jsou většinou bývalí rozhodčí, kteří během zápasu sedí blízko hřiště, mají k dispozici video, celý zápas velmi pečlivě pozorují a po zápase dají rozhodčím zpětnou vazbu. Není to jen o tom, co člověk pískne, ale i co nepískne, kde člověk stojí a nestojí a tímto způsobem během celého turnaje získáváme body a následně se skládá žebříček nejlépe bodovaných rozhodčích, kteří jsou poté nasazeni na finálový zápas. My jako rozhodčí oficiálně žebříček neznáme, ale protože společně trávíme čas, tak si v průběhu turnaje body porovnáváme a zhruba tušíme, jestli to na to finále klapne. Pro mě se ten turnaj vyvíjel tak, že to vypadalo, že budu mít reálnou šanci se do finále dostat, ale že ho opravdu budu pískat, jsem se dozvěděl dva dny před samotným zápasem. A měl jsem obrovskou radost i proto, že spolu se mnou byl do utkání nominovaný rozhodčí ze Španělska, který se právě tímto zápasem loučil se svojí rozhodcovskou kariérou. Finálový zápas byl pro nás rozhodčí i díky tomu velmi emotivní, my jsme už před zápasem společně brečeli a po zápase pak ještě víc (smích).
Co Vás čeká v blízké budoucnosti?
Teď nejblíž je Mistroství Evropy v Madridu, kam tedy nejedu jako rozhodčí, ale právě jako instruktor. Ale musím upřímně říct, že bych raději pískal, je to přeci jenom daleko zábavnější. Na druhou stranu být instruktorem je zajímavá výzva v tom, že můžu s rozhodčími pracovat a zlepšovat je. A alespoň díky tomu, že já budu instruktorem, může jet na turnaj i druhý Čech, ten už přímo v roli rozhodčího. Takže mě osobně těší, že Česká republika bude mít na takovémto turnaji dokonce dvojí rozhodcovské zastoupení.
RDK
