Pracovníci báňské záchranné služby dokončili 23. srpna zajištění obou propadů důlních děl v Růžové ulici. Jak konstatoval Martin Hahn, směnový technik báňské záchranné stanice Libušín, celkem zde bylo použito 47 kubíků cementopopílkové suspenze, která se v těchto případech k zabezpečení starých důlních děl používá. „Výhodou této směsi je, že je tekutá, takže může dobře zaplnit skryté volné prostory a zároveň rychle tuhne,“ podotkl Martin Hahn.
Příčinou obou propadů bylo podmáčení zeminy po havárii vodovodního řadu. Jelikož je použitý materiál vodou „nerozplavitelný“, situace by se již neměla opakovat. Podle báňských záchranářů se jednalo s největší pravděpodobností o propad větrací šachtice starého důlního díla.
Poté, co vodohospodáři opraví vodovodní potrubí, bude obsypáno pískem a až do úrovně povrchu vytvořen hutněný zásyp. Na závěr důlní záchranáři provedou dva kontrolní vrty, které stav zajištění propadů starých důlních děl ověří.
Jedno z nich o sobě dalo vědět již v roce 2012 a je pravidelně monitorováno kontrolní šachtou. Ta zůstala zachována a podle vyjádření Jolany Šanderové bude Česká geologická služba v následujících letech u obou projevů důlní děl provádět pravidelné revize zajištění v předepsaných termínech.
pra
Do redakční pošty jsme obdrželi k tomuto tématu příspěvek od Evy Matějkové, historičky umění a bývalé ředitelky okresního muzea, která se kutnohorským podzemím zabývala:
V poslední době se kutnohorská veřejnost zajímá o důlní propady v Růžové ulici. Je možná vhodné připomenout si v té souvislosti některá historická fakta z doby, kdy Kutná Hora byla nejvýznamnějším báňským centrem v Evropě.
Největším a nejnákladnějším báňským dílem kutnohorského rudního revíru byla ve středověku Grejfská štola. Její průběh prodělal během staletí opakovaných změn a odrážel složitý vývoj těžebních podmínek v této oblasti. Dnes je její průběh v terénu neznámý. Její popis v archivním pramenu z roku 1616 nemusí však odpovídat původnímu stavu z doby vzniku štoly a ani její skutečný průběh nemusí odpovídat záznamu na mapách významných báňských inženýrů W. Göbla z roku 1887 a vrchního báňského správce J. Hozáka z průzkumu kutnohorského revíru roku 1884. Podle starých propočtů byla původní délka štoly 1870 metrů.
Grejfská štola byla součástí odvodňovacího systému s přesahem do Bylanky, kam byly odvodňovány doly Starý a Mladý Asman, Dobrá vůle, Beran a Daniel. Správa ze souboru důlních relací z let 1538-1570 dokládá původní čelbu štoly do míst dolu Hrušky, který patřil v době začátku těžby k nejvýnosnějším dílům pásma. Pod původním jménem Pirmpaum je spolu s doly „zu Badstube“, „zu den Schoppenberg“, Grellenort, Pyrknerum, Merboto a Weykmansdorfer uváděn mezi nejstaršími doly.
Problematika odvodňovacích štol je velmi složitá už z toho důvodu, že v dané lokalitě se koncentrují nejvýznamnější těžební ložiska pásma s hlavní žilou, dvěma protiklonnými nadložními žilami a systémem menších odžilků. Štoly odváděly především povrchové vody z jednotlivých důlních děl v uložení 20-60 metrů pod povrchem a jejich systém a průběh nemohl tudíž být přímočarý. Otevíraly se v různých vzdálenostech na povrch štolovými světlíky, které jsou na starých mapách označeny jako Lichtlochy. Propad světlíku se zásadně liší od propadu šachty a to především způsobem výdřevy, svou velikostí a tvarem trychtýře, který s ohledem na svou hloubku zanechávají. Šachty na rozdíl od štolových světlíků dosahovaly v době nejstarších dobývek v této oblasti hloubky 400-450 metrů a odlišovaly se především svými rozměry a vzájemnou vzdáleností. Podle zpráv z roku 1616 byla měřena vzdálenost mezi dolem Hruška a Beránek okolo 220 metrů (jižně od sochy sv. Bernarda), mezi nimi byl ovšem ještě důl Osm bratrů, jehož šachta se propadla v 19. století. Na dole Hruška blízko silnice do Hořan byly instalovány vodotěžné stroje a dá se tudíž předpokládat, že měl rozměry přes 2×2 metru. Důl tvořil svou polohou přirozený střed radiální osnovy sbíhajících se komunikací, jak dokumentuje Hozákova mapa. Obdobná situace je zachycena v prostoru Náměstí sv.Anny. Dokládá to u dolu Hruška jeho nadřazenou funkci jako díla vodotěžního.
Kvalifikovaný báňsko-historický průzkum dokáže jistě tyto nálezové rozdíly identifikovat ještě před zasypáním propadů. Podkladem pro identifikaci propadů jsou analogické četné propady, dokumentované jednak souborem deseti montánních map a důlních profilů ze 17.století, jednak mapou Grejfského a Hloušeckého revíru od W.Göbla z roku 1887 a mapou J.Hozáka z roku 1884, jejíž kopie byla uložena na stavebním odboru MěÚ Kutná Hora, jednak zevrubnými elaboráty, které se Grejfskému pásmu věnovaly, jako Technicko-geologický rozbor území města Kutné Hory z roku 1950 od K.Hromady a Q.Záruby, Dějiny dolování v rudním okrsku kutnohorském z roku 1950 od J.Kořána, Vyjádření Státního geologického ústavu k otázce pokračování kutacích prací z roku 1946 od J.Koutka, ale především Hydrogeologický průzkum území Kutné Hory od A.Absolona, který byl zpracován jako podklad pro rekonstrukci historického jádra s vyhodnocením dosavadních propadů a podzemních sítí. Podrobný rozbor ložiskových poměrů revíru od J.Bílka, publikovaný roku 2009 pod názvem Grejfské žilné pásmo, zůstal spolu s prací K.Hromady Q.Záruby nejzávažnějšími dokumenty. Reprezentují však pokud se týká oblastí intenzivního poddolování zón Kutné Hory, kam lokalita Růžové ulice patří, dvě v zásadních závěrech protichůdná stanoviska.
Eva Matějková
