Ředitelem kutnohorské nemocnice je od února 2019 ortoped a traumatolog pplk. doktor Petr Geřábek. Na chirurgickém oddělení působí od roku 2008, o dva roky později vstoupil do armády. Na první misi ve Wardaku (provincie v afghánských horách) v letech 2012 – 2013 byl velitelem obvaziště. Při další misi v Kábulu v roce 2015 byl velitelem polního chirurgického týmu a zároveň nejvyšším zdravotnickým důstojníkem na území Afghánistánu. V roce 2017 působil v Iráku, kde byl zástupcem velitele polního chirurgického týmu. Mezitím nadále pracoval v kutnohorské nemocnici.
Co vám zahraniční mise přinesly?
Určitě klid v rozhodování v lékařské i manažerské pozici, ale i v běžném životě. Když jedete do hor, kde se střílí a lidé jsou v bezprostředním ohrožení života, člověk musí jednat, být rychlý a rozhodný. V tu chvíli si člověk uvědomí, které věci jsou důležité a které ne. V běžném životě často řešíme zbytečnosti. Začlenit se po misi zpět do „normálního“ života proto není jednoduché. Zahraniční mise mi přenesly i vědomí národní hrdosti. Nejsilnějším zážitkem pro mě bylo, když jsem se při misi v Iráku neplánovaně stal jediným Čechem uprostřed lékařského amerického týmu a vedl operaci.
Jak k tomu došlo?
Odjel jsem do nemocnice v Bagdádu nechat si ošetřit zuby. Stavil jsem se za americkými kolegy pozdravit je a říci jim, že jsem to já, kdo jim občas posílá pacienty ze základny. Chystali se operovat jednoho pacienta. Jelikož jsem v Bagdádu neměl nic dalšího na práci, nabídl jsem jim tedy, že než se vrátím na základnu, můžu jim „držet háky“, jak se říká. Skončilo to tak, že jsem najednou stál uprostřed amerického multinárodního sálu, rozhlédl se a zjistil, že vlastně tu operaci vedu a radím jim, jak se to má dělat. V tu chvíli jsem byl hrdý na to, co dělám, že jsem Čech a že my, Češi, máme světu co nabídnout. České zdravotnictví je opravdu na dobré úrovni.
Jaká zranění jste na základně nejčastěji ošetřovali?
Všechna, které si ve válečném konfliktu dokážete představit. Většinou to byla střelná poranění a také střepinová z nášlapných min, na které narazila pěší patrola nebo na ně najelo auto. Myslím, že není žádná část těla, kterou bychom neoperovali.
Jak daleko jste byli od místa, kde se opravdu bojovalo?
Vzhledem k tomu, že nám občas stříleli i do základny, bylo to blízko. Někdy třicet kilometrů, někdy jen stovky metrů.
Nebál jste se o život?
Samozřejmě, že jsem se bál. Celých sedm měsíců, každou misi.
Vycházeli jste často mimo základnu?
Součástí misí je např. i humanitární pomoc, takže některé aktivity jsme měli i mimo základnu. Snažili jsme se pomoci místním lidem, kteří jsou do konfliktu často zataženi a nemůžou za to, trpí tím. Válka není hezká. V žádné své podobě. Vojáci do toho jdou s tím, že jdou bojovat, ale místní, kteří tam žijí, se najednou ocitají jakoby v kleštích mezi dvěma stranami. Jedním z našich hlavních úkolů při první misi v afgánském Wardaku bylo naučit jejich vojáky a zdravotníky akutní lékařskou péči. Byli jsme vysoko v horách na základně. V bojových podmínkách se první pomoc liší. Poskytovali jsme lékařskou péči, drobnější ošetření i život zachraňující úkony. To když nám na základnu přivezli člověka se střelným poraněním.
Když vás povolají, budete se zahraniční mise znovu účastnit?
Jako voják mám samozřejmě povinnost, je to součástí služby. To si člověk musí uvědomit před tím, než do armády vstoupí. Spíše poté zvažujete aktuální situaci, když se něco změní v rodině. Třeba když se vám narodí dítě, nebo někdo z rodiny onemocní. Častokrát je to těžší pro rodiny než pro vojáky. Zatímco my jsme osvobozeni od každodenních běžných starostí, rodiny tu zůstávají a bojí se o nás. Často chybí kontakt. Jako tomu bylo třeba ze základny v afgánských horách, kde internet nefungoval zrovna dobře. Odloučení je hodně těžké.
Monika Pravdová
