Přiletěli špačkové. Prvního jsem uslyšel 17. února. Řval jak o život a dával všem hlasitě najevo, že je zpátky. Měl jsem dojem, že je trochu naštvaný, protože už se od kamarádů, co přezimovali doma dozvěděl, že žádná zima nebyla a mohl tady klidně zůstat přes Vánoce. Škoda toho trmácení někam ke Středozemnímu moři. Ach ty přírodní pudy. …………………………………………………………
Nic s tím nenaděláš – příroda zavelí a letíš. Sotva se trochu ohřeješ, už zas letíš zpátky. Trocha aklimatizace a hurá do páření. Každý rok kolem pěti dětí a sotva se postaví na nohy, už zas na chvíli na jih, nabrat síly a vzpamatovat se z té odpovědnosti za výstavbu obydlí, výchovu potomků a zabezpečení rodiny. Neuvěřitelný kolotoč. Musí se ten pěvec hodně snažit, když má na to všechno přibližně patnáct let života. A to cestování, plné nebezpečí a nástrah. Všude dravci, ať už ve vzduchu nebo na zemi, žádný kamarád, který přiletí zachránit cestovatele před hladovou kočkou a udělá z ní fašírku. Ten „náš“ špaček, co letos poprvé zazpíval po mými okny v polovině února, měl energie na rozdávání. Bylo vidět a slyšet, že do toho letos zase půjde s plnou vervou, že je odpočatý a připravený. Taky bylo jasné, že o tom všem nemusí vůbec přemýšlet. Tak tohle jsem mu záviděl snad ze všeho nejvíc.
Jiří Franc
.