„Proč to dělají?“ ptala se jedna z návštěvnic pietního koncertu na kutnohorském Kaňku 24. 2. 2025. Autentická otázka položená během excitované části skladby The Armed Man: A Mass for Peace, jež na tomto místě klade na interprety nárok zprostředkovat posluchači hrůzu bitevní vřavy. Klastr cíleně nepříjemných tónů a zvuků v tomto bodě zcela naplní prostor a kolem každého z přítomných posluchačů postaví stěny nepřehlušitelného řevu. I přesto prý v hlase neznámé návštěvnice koncertu Řekni, kde ty kytky jsou bylo slyšet zděšení, když vyřkla onu otázku. Koncert se odehrál v kostele sv. Vavřince na Kaňku u Kutné Hory a jeho dramaturgickým záměrem bylo vzdát hold všem, kdo navzdory nepříznivým podmínkám brání hodnoty lidskosti a demokracie, ale také vzpomenout na oběti i na všechny, které zasáhl a zasahuje největší vojenský konflikt v Evropě od konce druhé světové války. Může být pro účinkující nějaká lepší odměna, než když se návštěvník v nejvypjatější chvíli takovéhoto koncertního programu s účastí zeptá Proč…? A jakou odpověď bychom té neznámé posluchačce vlastně měli poskytnout?
Než začneme hledat odpovědi, chceme moc poděkovat těm, bez kterých by žádné otázky nevznikly: pietní koncert se konal ve spolupráci našeho sboru Subito se spolkem Via arte, z. s. a Římskokatolickou farností Sedlec a za podpory města Kutná Hora. Na přípravě i organizaci během konání se podílela také místní ukrajinská komunita. Ostatně také s myšlenkou udělat něco pro ni i pro její propojování s komunitou českou byl koncert organizován.
Vybrané části výše zmiňované Mše za mír, kterou její autor, velšský skladatel Sir Karl Jenkins, věnoval obětem kosovské války, provedl komorní smíšený sbor Subito pod vedením sbormistryň Michaely Králové a Moniky Václové za doprovodu Olgy Cvikové (klavír) a Matouše Holienčina (bicí); svůj pěvecký part za part instrumentální dvakrát vyměnila členka sboru Luisa Dudáková (flétna). Na koncertě vystoupila také herečka, zpěvačka, hudebnice a pedagožka ukrajinského původu Veronika Pozniak, která celý program zahájila zpěvem a hrou na akordeon. Jí přednesené ukrajinské lidové písně z různých regionů s motivy domova, míru, stesku po blízkých i blížící se smrti předznamenaly závažnou atmosféru celého koncertu. Hluboké ovládnutí uměleckého řemesla ve spojení s přirozenou citovostí při interpretaci lidových písní svého národa přispělo k Veroničině působivému projevu.
Veronika se pak několikrát připojila i k Subitu, jež mezi částmi Jenkinsovy Mše uvedlo také další písně volně či přímo související s aktuálním nebo nedávným historickým vývojem. Zazněly tak ukrajinské Hej, Plyve kača po Tysyni (vlivem válečných událostí velmi známá a bohužel taky velmi často zpívaná píseň, v níž umírající voják v duchu promlouvá se svou matkou) a Stradaľnaja maty (ve které se naopak Panna Maria obrací k umírajícímu Kristu).
Do jiného dialogu, tentokrát s „bitevní vřavou“ popsanou zde v úvodu článku, se po třicetivteřinovém absolutním tichu celého kostela zapojila skladba Even when he is silent amerického autora Kima André Arnesena, zhudebňující vyznání lidí skrývajících se před nacistickou perzekucí: „Věřím ve slunce, i když právě nesvítí. Věřím v lásku, i když ji necítím, věřím v Boha, i když mlčí.“ Hlasitou kakofonii válečného řinčení nahradila naděje narozená (symbolicky) z jednoho jediného tónu a posléze rozvinutá v hladící a objímající harmonie. Před Jenkinsovým závěrečným konstatováním „Better is peace than always war“ apeloval zase Benjamin Britten ve své Advance Democracy, v ozvěně úvodního slova koncertu pana faráře Pavla Tobka, že o mír i demokracii je třeba pečovat a že je při tom třeba spojit síly.
Apel. To je možná to slovo, za kterým se skrývá odpověď na úvodní proč.
Protože při pohledu do novin, televizí a mobilů vidíme, jak se slova Randalla Swinglera (autora textu k písni Advance Democracy), která napsal v roce 1938 v reakci na Mnichovskou dohodu, takřka zhmotňují v politickém dění roku 2025: „(…) hovory za zavřenými dveřmi. Cena, o niž smlouvají, bude zkázou jednoho národa. (…) Evropa v zajetí noční můry dusotu pochodujících nohou.“
Protože my, milá paní posluchačko, tu teď sedíme, díváme se s Vámi a s hrůzou si klademe stejnou otázku jako Vy.
Protože nejsme ani vojáci, ani politici. Našimi zbraněmi nejsou děla, nemáme mandát vést mezinárodní jednání. Ale máme své hlasy a „než se naše životy a svobody v prach obrátí (…), je čas vstát a volat, že nenecháme zemřít to, za co se naši otcové bili!“ (z textu Advance Democracy)
Ovšem pořád je to jen koncert. Na něm můžeme hlasitě manifestovat, pomocí hudebních výrazových prostředků vyvolávat iluzi boje a umírání, iluzi šťastného konce i celosvětového odhodlání žít na věky v míru. Ale když to všechno skončí, nezbývá nám než tiše vzpomínat. A tiše doufat.
Doufat, že až příště my i posluchači našeho koncertu v kostele sv. Vavřince ve svých novinách, televizích a mobilech uvidíme obrazy a důsledky skutečné bitevní vřavy, nebudeme se ptát jen „Proč to dělají?“ ale také, „Co můžeme udělat, aby s tím přestali?“
Radek Chalupský, sbor Subito
Foto: Miloš Truhlář
