Kutnohorský rodák, doktor přírodních věd Jaroslav Hak, zasvětil svůj život geologii. Profese mineraloga ho zavedla do různých koutů světa. Zažil války, čelil extrémním teplotám i setkání s jedovatými hady. Pracoval jako expert OSN v Indonésii a Thajsku a jako vědecký pracovník na Carleton University v kanadské Ottawě. Je po něm pojmenován i jeden minerál. I když v březnu oslavil 90. narozeniny a mohl by si užívat odpočinku, je i nadále aktivní. Pracuje jako překladatel odborných textů do angličtiny a jako konzultant v oboru stopových prvků a nerostných surovin. Poznal svět, přesto zůstal věrný Kutné Hoře.
Co vás přimělo k tomu, zasvětit svůj profesní život geologii?
Moje cesta k této profesi byla poněkud zvláštní. Od svých téměř dětských let jsem skautoval a v roce 1949 jsem byl ve skupině skautů, která distribuovala protistátní letáky a posléze byla zatčena a odsouzena k různé délce pobytu za mřížemi; já na pouhé tři měsíce. Absolvoval jsem kutnohorské reálné gymnázium, a abych odčinil svoji vinu, šel jsem na půlroční brigádu do Rudných dolů, národního podniku. Na Kaňk tehdy dojížděl z Prahy Honza Bernard, později ctihodný docent na Karlově universitě, a studoval mineralogii tamějších rudních žil a výsledky včlenil do své doktorské práce. Ten mě zasvětil do tajů mineralogie, geochemie, geologie a zejména rudní mikroskopie.
Kam se vaše cesta dále ubírala?
Jako chemický laborant jsem začal pracovat v tehdejším Ústavu pro průzkum nerostných ložisek, od roku 1959 Ústavu nerostných surovin (ÚNS). Naučil jsem se pracovat s polarografem, vynikajícím vynálezem profesora Heyrovského, který za něj dostal Nobelovu cenu. Ústav mě potom vyslal na vysokou školu, Universitu Karlovu, kterou jsem absolvoval v roce 1956. Dlužno poznamenat, že v počínající studené válce mezi Západem a Východem byla Západem uvalena embarga na většinu nerostných surovin, a tak geologie se dočkala neobyčejného rozmachu. V Kutné Hoře vedle Rudných dolů a ÚNS býval také Český báňský úřad, Geoindustrie, pobočný podnik pražského závodu, chvíli v městě sídlil i Českomoravský rudný průzkum, a tak se Kutná Hora vrátila k jakési slávě královského horního města. Dnes už je v městě jen Geofond České geologické služby a torzo ÚNS. V Kutné Hoře začínalo v 50. letech mnoho pozdějších geologických legend, posléze většinou profesorů na vysokých školách.
Působil jste ve vedoucí funkci v ÚNS v Kutné Hoře. Jak na toto období vzpomínáte? Co podle vás vedlo k zániku tak prestižního podniku?
Do ÚNS jsem nastoupil po absolvování fakulty. Byl to pro mne nezapomenutelný čas vědeckého rozkvětu ve vynikajícím a dělném kolektivu. Ústav se vypracoval v pracoviště vysoké evropské úrovně zejména svým zaměřením na mineralogii a úpravu nerostných surovin čili na získávání užitkových složek. Je mi nesmírně líto, když jezdím v Sedlci kolem téměř rozpadlého areálu, v němž zbyla jen chemická laboratoř. Stačilo, aby po sametové revoluci se náplň činnosti orientovala na ekogeologii, k čemuž měl ústav už dávno nakročeno, když se zabýval dekontaminací odpadních vod v bižuterii v Jablonci, tříděním komunálních odpadů, separací bromu v darkovských fosilních vodách, úpravě sklářských písků. Dr. Zýka, tehdejší ředitel, se zabýval chemismem podzemních vod a výskytem některých chorob na Kutnohorsku, tehdy zcela revolučním výzkumem. Za dnešní stav ÚNS a jeho konec může tehdejší nové porevoluční vedení, které bohužel nevyužilo mozkového potenciálu a zkušeností kolektivu. Byl jsem asi dva tři roky vedoucím výzkumu a taky takzvaného střediska stopových prvků, které se na tehdejší dobu zabývalo tím, čemu dnes říkáme strategické suroviny a prvky pro high tech. Začátkem 70. let jsem odešel do pražského Ústředního ústavu geologického, dnes České geologické služby.
Jako mineralog jste se účastnil řady dlouhodobých geologických expedic v různých koutech světa. Na které z nich rád vzpomínáte? Bylo to vždy bezpečné?
Těch vzpomínek jsou mraky. Musím poznamenat, že jsem měl v životě mimořádné štěstí v tom, že jsem se setkával s vynikajícími lidmi, kteří mě učili, byli mi nejen velkým vzorem, ale mnozí se stali i mými blízkými přáteli. Díky jim a také štěstí, a ovšem i příznivým náhodám, které mne potkávaly v kritických momentech mého bytí, jsem prožil život takový, že by stačil i na několik konvenčních životů. Strávil jsem celkem asi 15 let v různých zemích, nejdéle na Blízkém východě v Iráku, Sýrii a Jemenu, v Africe v Nigérii a Tanzanii, v Kanadě a na Dálném východě v Indonésii a Thajsku. Zažil jsem válku v Nigérii a válku mezi Irákem a Iránem, ale samozřejmě i válku druhou světovou, tak jsem starý. Pominu-li setkání s kobrami královskými, a těch bylo požehnaně v Thajsku, pythony čili hady škrtiči v Nigerii, škorpiony v poušti, zmijí levantskou a zmijí zelenou a mambami a těžkou havárii v západní poušti Iráku, přežil jsem všechno, nemluvě o klimatických extrémech, přes 50 °C v Iráku, −40 °C v Kanadě.
Při své profesi geologa jste měl příležitost poznat různé kouty světa, přesto jste zůstal věrný Kutné Hoře…
Každá země má svůj půvab a kouzlo, stejně tak lidé a kultury jsou různé, takže těžko něco preferovat. Nicméně pro mne byla zvláštní černá Afrika, zejména východní, ta tak specificky kořeněně voní. Ale všechno se rychle vyvíjí. Když jsem byl v roce 1972 v Singapuru, byla tam krásná koloniální architektura, ani jediný mrakodrap. Dnes je to Manhattan. Totéž jiná města, třeba Bangkok, Lagos. Někdy si říkám, že nedovedeme docenit, jak se máme dobře, když jsem často viděl nepřestavitelnou bídu. A jak říkaly babičky: Už nevíme, co samými roupy dělat. Kutná Hora je mým rodným městem, nesmírně krásným a tak trochu tajemným s ohledem na její pohnutou historii. Přijížděla za mnou spousta kolegů ze zahraničí a vždy byli Kutnou Horou uchváceni, a to zdaleka ještě nebyla tak výstavná a upravená jako dnes. Takže cestovat už nikam, jen chodit po Hoře, to bohatě stačí.
Jste stále aktivní a i nadále pracujete jako překladatel a jako konzultant. Kde čerpáte energii? Můžete dát nějakou radu, poselství čtenářům?
Energie ubývá, skleróza přibývá, pomalost roste, ale zatím vím, jak se jmenuji a trefím domů. Snažím se pracovat a stále se vzdělávat, učit se novým komunikačním technologiím, někdy to jde těžko. Doporučuji dříve narozeným, aby nedopustili, aby do nich, zejména do jejich myslí, vstoupil starý člověk, aby se učili a stále něco dělali. To všem přeji.
Monika Pravdová
